Článek
V naší práci máme společnou kuchyňku a v ní velkou lednici, kam si všichni dáváme své obědy a svačiny. Je to fajn, ale má to i své stinné stránky. U nás ve firmě totiž řádí zloděj jídla. Není to nic velkého, občas někomu zmizí jogurt, jindy zase kousek salámu. Mě si ale tenhle neznámý zloděj obzvlášť oblíbil. A zaměřil se na můj pomerančový džus.
Pro mě je studený džus uprostřed pracovního dne malým rituálem. Je to taková moje malá radost, která mi pomáhá přežít náročné odpoledne. Jenže v posledních týdnech se mi začalo stávat, že pokaždé, když jsem si pro něj přišla, bylo v láhvi o něco méně. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Ale pak už to bylo naprosto jasné. Někdo mi ten džus prostě upíjel.
Naštvalo mě to. Ne kvůli těm pár korunám, ale kvůli tomu principu. Je to moje a někdo si to drze bere bez zeptání. A tak jsem na láhev velkým písmem napsala své jméno. Myslela jsem si, že to toho zloděje odradí. Ale mýlila jsem se. Druhý den bylo v mé označené láhvi zase o poznání méně. Drzost toho člověka byla neuvěřitelná.
Bylo mi jasné, že hádky a stížnosti nikam nevedou. A tak jsem se rozhodla pro tichou, ale o to účinnější pomstu. Večer doma jsem si vzala tu svou láhev od džusu, vylila zbytek a naplnila ji něčím úplně jiným. Naplnila jsem ji čistou, neředěnou šťávou z červené řepy. Měla krásnou, tmavě červenou barvu, která mohla připomínat nějaký džus z lesního ovoce. Ale její chuť? Ta připomínala spíš zradu a hlínu.
S pocitem škodolibé radosti jsem tu láhev druhý den ráno postavila na své obvyklé místo v lednici. Pečlivě jsem ji otočila tak, aby můj nápis „JANA“ byl dobře vidět. A pak už jsem jen čekala. Celé dopoledne jsem se v duchu usmívala a představovala si ten okamžik.
Představovala jsem si, jak ten zloděj, zvyklý na sladkou chuť pomeranče, otevře lednici, uvidí mou láhev, drze ji popadne a pořádně si z ní lokne. Představovala jsem si ten šok, tu pachuť zeminy v ústech a ten výraz naprostého znechucení. Ta představa mě neuvěřitelně bavila.
Když jsem si šla pro oběd, s bušícím srdcem jsem otevřela lednici. A ano! Podařilo se! V mé láhvi chyběla skoro polovina té řepné šťávy. Vybuchla jsem smíchy. Past sklapla. Celé odpoledne jsem měla skvělou náladu. Následující dva dny se té lahve nikdo ani nedotkl. Bylo jasné, že zloděj dostal svou lekci.
Ale to nejlepší mě teprve čekalo. O pár dní později jsem na dveřích naší společné lednice našla přilepený vzkaz, napsaný na malém žlutém papírku. Bylo na něm velkými, naštvanými písmeny napsáno: „PROSÍM VÁS, NENOSTE DO PRÁCE TAKOVÉ DIVNÉ ZDRAVÉ VĚCI. SMRDÍ TO.“
Zůstala jsem na ten vzkaz jen zírat. Ta drzost! Ten člověk mi krade můj džus, já ho za to potrestám, a on má ještě tu odvahu si stěžovat na chuť toho, co mi ukradl! To už překračovalo všechny meze. Ale já jsem se nerozčilovala. Místo toho jsem si vychutnala poslední fázi své pomsty.
Vzala jsem si tužku, a pod jeho naštvaný vzkaz jsem připsala svou vlastní, krátkou odpověď. Byly to jen tři slova. Ale v tu chvíli byla těmi nejuspokojivějšími slovy na světě. Napsala jsem: „TAK TO NEPIJ.“
Od toho dne se mého džusu nikdo ani nedotkl. A já mám v práci konečně klid. A také dobrý pocit z toho, že jsem jednoho drzáho zloděje naučila, že krást se nevyplácí. A že když už krade, tak si nemůže stěžovat na kvalitu.
