Článek
Sedím u stolu ve své práci v proskleném pražském kanclu a mám pocit, že mi brzy exploduje hlava. Termíny se hroutí, šéf je nervózní a já už dva týdny spím sotva pět hodin denně. Cítím se na dně. O své pětiminutové pauze na kafe udělám tu osudovou chybu – zavolám mámě. Toužím po troše mateřského tepla. Po prostém: „To zvládneš, Terezko.“
„Ahoj mami,“ začnu a snažím se, aby můj hlas nezněl tak unaveně, jak se cítím. Chvíli si povídáme o počasí a o tom, co bude k obědu. A pak seberu odvahu. Rozhodnu se být na chvíli zranitelná. „Mami, v práci je to teď fakt na palici. Hrozí, že se bude propouštět, a já mám strach, že to nezvládnu.“
Na druhém konci linky je na vteřinu ticho. A pak přijde ta známá, prázdná fráze. „No jo, Terezko, to musí být těžký.“ A hned nato, bez jediné další otázky, bez jakéhokoliv projevu zájmu, změní téma. „A představ si, co se stalo sousedce Vomáčkové odnaproti! Koupila si novou sekačku a přejela si s ní kabel!“
Cítím, jak ve mně něco zamrzá. „Mami,“ zkusím to ještě. „Já ti teď říkám, že se bojím o práci, a tebe zajímá kabel paní Vomáčkové?“
A pak přijde ta věta. Ta věta, kterou mi říká celý život. Ta věta, která mě pokaždé bodne do srdce jako otrávená jehla. „Ale prosím tě. O tebe já se nikdy nemusím bát,“ řekne s lehkostí a téměř s pýchou v hlase. „Ty jsi naše šikovná, silná holka. Ty si vždycky poradíš.“
V tu chvíli mi to dojde. Tohle není kompliment. Nikdy nebyl. Tohle je její způsob, jak si umýt ruce. Je to její propustka ze zodpovědnosti být matkou. Je to elegantní způsob, jak říct: „Tvoje problémy mě nezajímají, protože starat se o ně by pro mě bylo nepohodlné. Tak buď tak hodná a vyřeš si je sama, jako vždycky.“
Celý život jsem se snažila být ta „šikovná holka“. Ta, co nemá problémy. Ta, co všechno zvládne. Naučila jsem se to, protože jsem musela. Protože pokaždé, když jsem jako malá přišla s nějakou bolístkou, setkala jsem se jen s nezájmem. A tak jsem se naučila spoléhat jen sama na sebe.
Moje síla a moje schopnost „vždycky si poradit“ se nerodila ze sebedůvěry. Narodila se z opuštěnosti. A teď, o desítky let později, mi moje vlastní matka tuhle schopnost, kterou ve mně sama vypěstovala svou lhostejností, vrací jako argument, proč mě může dál ignorovat. Je to ten nejkrutější paradox mého života. Být trestána za vlastnosti, které jsem si musela osvojit, abych přežila její nezájem.
„Musím končit, mami,“ řeknu a položím telefon dřív, než se mi zlomí hlas. Dívám se z okna na cizí lidi spěchající ulicí a nikdy v životě jsem se necítila osamělejší. Ta „pochvala“ od mé matky mě nechala úplně samotnou. Protože o tu, která si vždycky poradí, se přece nikdo nemusí starat. Ta silná přece nepotřebuje pomoct. Ta nese všechno sama. V tichosti. Navždy.
Slýcháte od svých blízkých také, že jste ‚silní‘ a ‚všechno zvládnete‘, právě ve chvílích, kdy nejvíc potřebujete pomoc? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že naše síla je někdy naším největším břemenem.
