Článek
Jsem v posledním ročníku na vysoké a poslední týdny byly naprosté peklo. Zkouškové, závěrečné projekty, diplomka… Byla jsem zavalená prací a věděla jsem, že musím zatnout zuby a vydržet to. Můj manžel David to ale viděl jinak.
Neustále si stěžoval, že se mu nevěnuju, že nechodíme ven s přáteli a že jen sedím v knížkách. Opakovala jsem mu, že je to jen dočasné, že potřebuju zabrat, protože je to nejdůležitější období mého studia. Zdálo se, že to nechápe.
Den před jednou z nejtěžších zkoušek za mnou přišel s tím, že mám jít s ním na narozeninovou oslavu jeho kamaráda. Odmítla jsem. Přemlouval mě, že je to jen na hodinku a že se na něj budou jeho kamarádi zlobit, když přijde sám. Řekla jsem rázné ne a ukončila debatu. Urazil se, nazval mě sobeckou a bezohlednou, ale nakonec to nechal být.
Večer jsem si nastavila budík. Jsem velký spáč a navíc jsem se učila dlouho do noci, takže bez budíku bych byla ztracená. Ráno jsem se probudila a něco bylo špatně. Slunce svítilo příliš jasně. Bylo devět ráno.
V panice jsem sáhla po telefonu a podívala se na budík. Byl nastavený na 9:30. Nechápala jsem to, dokud se David s klidným úsměvem nepřiznal. „Nechtěla jsi mi dát hodinu včera, tak jsem si tu hodinu vzal zpátky z tvého času dneska,“ řekl mi.
V tu chvíli jsem měla pocit, že mi exploduje hlava. Začala jsem na něj křičet. Ne, řvát. Vykřičela jsem ze sebe všechen ten stres, frustraci a absolutní šok z toho, co udělal. On tam jen stál a díval se na mě s hraným zděšením, jako by nechápal, proč tak vyvádím.
Rychle jsem se oblékla a letěla na fakultu. Samozřejmě mě do posluchárny už nepustili. Následovalo příšerné martyrium na studijním oddělení, kde jsem se snažila domluvit náhradní termín, aniž bych měla jakýkoliv legitimní důvod pro své zpoždění. Bylo to ponižující a strašné.
Když jsem se vrátila domů, panovalo mezi námi ledové ticho. David se začal chovat, jako bych já ublížila jemu. Jako bych ho svým křikem traumatizovala. Tvrdil, že jsem si to zasloužila, protože jsem ho poslední dva týdny neustále odmítala.
Nemůžu to pochopit. Člověk, který by měl být mou největší oporou, se mě snažil potrestat a naprosto bezohledně sabotovat něco, co je pro mou budoucnost klíčové. A teď se tváří jako oběť. Tohle nebyl hloupý vtip. To byla zákeřnost nejvyššího kalibru.
Byla Bářina reakce přehnaná, nebo si Davidův sobecký ‚trest‘ zasloužil přesně takovou odezvu? A kde je hranice mezi partnerskou frustrací a neomluvitelnou sabotáží? Podělte se o svůj názor na pribehy.kral@seznam.cz.
