Článek
Byla to jedna z těch střed, kdy máte pocit, že se celý svět rozhodl dostat vás do hrobu. Pracovní den na nic, venku dusno a já si chtěla jen v klidu vyzvednout ledové latté a zmizet domů. Jenže fronta u drive-thru v Průhonicích byla dlouhá jako týden před výplatou. Trpělivě jsem se posouvala v koloně, auto za autem, dobrých dvacet minut.
Když jsem byla konečně druhá na řadě, z vedlejšího pruhu se vynořil nablýskaný stříbrný mercedes. Bez blinkru, bez omluvného gesta se začal cpát přímo přede mě. Zatroubila jsem a snažila se zmenšit mezeru, ale řidička byla nekompromisní. Prostě to tam poslala.
Kdyby to aspoň skončilo tím. Jenže ta nóbl panička za volantem stáhla okénko a ukázala mi ukázkový prostředníček. Tak to teda ne. Ve mně bouchly saze. Jsem ten typ člověka, co takovéhle věci nenechá být. Arogance a pocit, že si za peníze můžete dovolit všechno, je něco, co mě vytáčí do běla.
Počkala jsem si. S naprostým klidem jsem sledovala, jak její meďák popojel k okénku s mikrofonem. Viděla jsem, jak se naklonila, aby si objednala. A v tu chvíli, kdy otevřela pusu, jsem položila ruku na klakson a pořádně ho zmáčkla.
Trvalo to asi tři vteřiny. Pak jsem přestala. Panička se na mě podívala s vražedným pohledem. Vztyčila další prostředníček. Já už měla ten svůj taky připravený a s úsměvem jsem jí ho oplatila.
Zkusila to znovu. „Dobrý den, já bych si…“ A zase. Dlouhé, hlasité, otravné: TÚÚÚÚÚÚT! Bylo to jako absurdní divadlo. Scéna se opakovala ještě asi třikrát. Pokaždé, když se nadechla k objednávce, já ji přerušila řevem klaksonu.
Musela slyšet i obsluha v okénku, protože jsem si všimla, jak se tam někdo směje. Po posledním pokusu to paní v mercedesu vzdala. S naštvaným výrazem dupla na plyn, a aniž by si cokoliv objednala, vystřelila z drive-thru pryč.
Teprve pak jsem přestala. V tichu, které najednou zavládlo, jsem si v klidu objednala své kafe a s pocitem dobře vykonané práce odjela.
Možná jsem byla malicherná. Možná jsem se zachovala jako kráva. Ale prostě nemůžu vystát lidi, kteří si myslí, že jsou něco víc a že pro ně neplatí žádná pravidla. Dneska si ta paní svoje kafe prostě nedala. A já mám pocit, že svět je o malý kousek spravedlivější místo.
Byla to přehnaná reakce, nebo zasloužená lekce z pokory? A jak se bráníte proti aroganci na silnicích vy? Podělte se o své nejlepší ‚revenge‘ historky na pribehy.kral@seznam.cz. Na ty nejlepší se těším!
