Článek
S manželem jsme spolu čtyři roky a já jsem si až do minulého týdne myslela, že máme dokonalé manželství. Vždy jsem mu naprosto důvěřovala. Jeho slovo pro mě bylo svaté a nikdy jsem neměla sebemenší důvod pochybovat o jeho věrnosti. Právě proto mě události posledních dní zasáhly jako blesk z čistého nebe a můj bezpečný, láskyplný svět se otřásá v základech. Nevím, komu mám věřit. Nevím, co si mám myslet. Mám pocit, že se mi hroutí život.
Všechno to začalo před dvěma měsíci. Manžel jel se svým nejlepším kamarádem na víkendovou rozlučku se svobodou do Brna. Byla to klasická pánská jízda. Věděla jsem, že tam poteče alkohol proudem a že součástí zábavy budou pravděpodobně i striptérky. Nebyla jsem z toho nadšená, ale nechtěla jsem být stíhačka. Důvěřovala jsem mu, že ví, kde jsou hranice. Když se vrátil, byl unavený, ale šťastný, a já jsem to dál neřešila.
Minulý týden se ale v mé práci stalo něco, co změnilo naprosto všechno. Seděla jsem ve své kanceláři v centru Prahy, když mi recepční oznámila, že mám na recepci návštěvu. Byla jsem zmatená, nikoho jsem nečekala. Na recepci stála žena, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Mohla být v mém věku. Její tvář byla klidná, téměř vyrovnaná, ale v očích měla stín smutku a odhodlání.
„Jste Markéta, manželka Petra Nováka?“ zeptala se mě tiše. Přikývla jsem. A pak pronesla větu, která mi podlomila kolena. „Jsem těhotná,“ řekla a podívala se mi zpříma do očí. „A myslím si, že otcem je váš manžel.“ Svět kolem mě se na okamžik zastavil. Slyšela jsem jen hučení v uších a tlukot vlastního srdce.
Řekla mi, že se s Petrem potkala před dvěma měsíci na večírku v Brně. Řekla, že byl velmi opilý a že spolu strávili noc. Tvrdila, že se ho od té doby snažila několikrát kontaktovat, ale že na její zprávy nereagoval. A tak, když našla mě, rozhodla se jednat. Její chování nebylo vůbec agresivní ani hysterické. Mluvila klidně, věcně, jako by byla se situací smířená.
„Nechci po vás ani po něm zatím nic,“ řekla na závěr. „Chci jen, abyste věděla, že existuji a aby on o tom věděl. A chtěla bych se zeptat, jestli by byl ochotný podstoupit test otcovství, až se dítě narodí.“ Nezmohla jsem se na jediné slovo. Jen jsem na ni zírala, neschopná zpracovat tu hrůznou informaci. Dala mi na sebe telefonní číslo, napsané na malém papírku, a tiše odešla.
Zbytek dne v práci si nepamatuji. Byla jsem jako v mlze. Cestou domů se mi v hlavě střídaly vlny paniky, vzteku a zoufalství. Část mě tomu nechtěla věřit, ale její klid a věcnost byly děsivě přesvědčivé. Večer, když se Petr vrátil domů, jsem ho s tím konfrontovala.
Jeho reakce byla okamžitá a vehementní. Všechno popřel. Přísahal, že se nic takového nestalo. Říkal, že si pamatuje, že na té rozlučce najali tanečnice a že tam bylo nějaké neškodné laškování, ale že s nikým nespal. Pak ale dodal něco, co mou důvěru v něj nalomilo. Přiznal, že se tu noc opil tak strašně, že měl okno a na velkou část večera si vůbec nepamatuje.
„Jak si tedy můžeš být tak jistý, že se nic nestalo, když sis z té noci nic nepamatuješ?“ zeptala jsem se ho a hlas se mi třásl. Nedokázal mi odpovědět. Jen stále dokola opakoval, že přísahá, že by mi nikdy nebyl nevěrný. A pak se stalo něco nečekaného. Jeho obrana se změnila v útok.
Začal se chovat, jako bych ho zradila já tím, že vůbec připouštím, že by to mohla být pravda. „Jak o mně vůbec můžeš pochybovat?“ křičel na mě. „Jak můžeš věřit nějaké cizí ženské víc než svému vlastnímu manželovi? To já jsem tady ten, kdo by se měl cítit podvedený!“ Jeho slova mě naprosto ohromila. Snažil se ze mě udělat tu špatnou.
Řekla jsem mu, že až přijde čas, bude muset podstoupit ten test otcovství. Po dlouhé a ošklivé hádce nakonec souhlasil. Ale od té noci se atmosféra u nás doma změnila v ledové peklo. Chodí kolem mě, jako bych byla nepřítel. Tváří se uraženě a ublíženě, jako bych to byla já, kdo udělal něco špatného. A já mám pocit, že se z toho zblázním.
Mluvila jsem o tom se svými kamarádkami a jejich názory jsou rozdělené. Některé si myslí, že je to celé nějaká past, že si ta žena prostě hledá otce pro své dítě a zkouší to na něj. Jiné si ale myslí, že právě proto, že ta žena byla tak klidná a nepožadovala peníze, je její příběh pravděpodobně pravdivý. A já stojím uprostřed.
Moje srdce chce věřit mému manželovi. Chce věřit muži, kterého miluji a se kterým jsem si budovala život. Ale můj rozum mi říká, že jeho výpadek paměti je obrovský varovný signál. A klid té cizí ženy byl děsivě přesvědčivý. Má důvěra v něj je v troskách, ať už testy dopadnou jakkoliv.
Žiji v neustálém napětí a nejistotě. Každý den je pro mě utrpením. Čekám na narození dítěte, které možná je a možná není mého muže, a na test, který rozhodne o celém mém dalším životě. A nejhorší na tom všem je, že se cítím neuvěřitelně sama. Můj manžel, který by mi měl být oporou, se na mě zlobí za to, že mu nevěřím. Ale jak mu mám věřit, když si on sám není jistý tím, co tu noc udělal?
