Článek
Když se dnes dívám zpátky na své dětství, vidím malou holku, která tak trochu nezapadala. Byla jsem jiná. Dnes už vím, že jsem měla nediagnostikovaný autismus, ale tehdy, na základní škole na malém městě, jsem byla prostě jen „ta divná“. Děti umí být kruté, a tak jsem si zažila své. Šeptání za zády, posměšky, a hlavně to tiché vyloučení z kolektivu. Ale měla jsem jedno velké štěstí. Vůbec jsem si neuvědomovala, že mě někdo šikanuje. Žila jsem ve svém vlastním, spokojeném světě a jejich sociální hry jsem nechápala.
V naší třídě byla jedna holka, Marika. Byla to ta klasická královna třídy. Krásná, sebevědomá a bohužel taky pěkně zlá. Všechny holky chtěly být její kamarádky a všichni kluci se jí báli. Marika si mě vybrala jako svůj oblíbený terč. Neustále měla nějaké jízlivé poznámky na mé oblečení nebo na to, že si o přestávkách raději čtu, než abych si s ostatními hrála na honěnou. Já jsem její poznámky většinou ignorovala, protože mi nedávaly smysl.
Jeden den se ale rozhodla pro velký, veřejný útok. Měla mít narozeniny a plánovala velkou oslavu s přespáváním u ní doma. Byla to společenská událost roku pro naši třeťáckou třídu. Celý týden se nemluvilo o ničem jiném, než kdo dostane pozvánku. Marika si očividně naplánovala, že mě poníží tím, že mě jako jedinou nepozve.
O velké přestávce si mě odchytila na školním dvoře. Kolem ní stál hlouček jejích obdivovatelek, které se chichotaly a čekaly na představení. Marika ke mně přistoupila s tím nejsladším a nejfalešnějším úsměvem. „Ahoj Heleno!“ začala hlasitě, aby to všichni slyšeli. „O víkendu mám narozeninovou oslavu s přespáváním! Bude tam obrovský dort a spousta dárků!“
Upřímně řečeno, představa takové akce mě naplňovala hrůzou. Nesnášela jsem hluk, davy lidí a nucenou zábavu. A oslava narozenin někoho, koho jsem v skrytu duše neměla ráda, pro mě byla synonymem pekla. Přesto jsem se snažila být slušná. „To zní, jako že to bude fajn,“ odpověděla jsem.
Marika pokračovala ve svém plánu, její úsměv byl čím dál tím jedovatější. „Pozvala jsem všechny holky ze třídy! Dokonce i tvoje sestry!“ zdůraznila, aby mi dala najevo, jak moc jsem mimo. „To je od tebe hezké,“ řekla jsem a stále jsem nechápala, kam tím míří. A pak přišel ten její triumfální úder. Naklonila se ke mně a s hranou lítostí pronesla: „Jenom tebe jsem nepozvala.“
Hlouček za ní se zatetelil v očekávání mých slz a zklamání. Ale moje reakce byla naprosto upřímná a okamžitá. Z hloubi duše se mi vydral povzdech plný úlevy. „Díky bohu!“ vyhrkla jsem a myslela jsem to naprosto vážně. Představa, že bych nemusela strávit celou sobotu na nudné a hlučné oslavě, pro mě byla tím nejlepším dárkem.
Marinčin triumfální úsměv v jediném okamžiku zamrzl. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou. Její plán se zhroutil. Její mocenská hra selhala, protože já jsem nehrála podle jejích pravidel. Chtěla mě zranit, ale místo toho mi nechtěně prokázala obrovskou laskavost. Její kamarádky za ní zmateně šeptaly a Marika, rudá vzteky a ponížením, se otočila a uraženě odkráčela.
Ale tím to neskončilo. Po přestávce si šla stěžovat paní učitelce. Tvrdila, že jsem na ni byla zlá a že jsem ji urazila. Paní učitelka si nás obě zavolala k tabuli. Vyslechla si její uplakanou verzi a pak se zeptala mě, co se stalo. S naprostou upřímností jsem jí řekla, že Marika mi oznámila, že nejsem zvaná na její oslavu, a já jsem jí za to poděkovala, protože na oslavy nechodím ráda.
Paní učitelka byla moudrá žena. Pochopila přesně, o co tam šlo. Podívala se na Mariku přísným pohledem a řekla jí, ať se mi okamžitě omluví. Marika, se slzami v očích, ze sebe vykoktala: „Promiň.“ Vůbec jsem nechápala, za co se mi omlouvá. Myslela jsem si, že se asi omlouvá za to, že na mě byla naštvaná a utekla uprostřed našeho rozhovoru.
Až o mnoho let později, když jsem se ohlížela zpět na své dětství, mi to všechno došlo. Pochopila jsem, že to byl pokus o krutou šikanu. Pochopila jsem, že se mě snažila veřejně ponížit a zranit. A také jsem pochopila, že můj autistický mozek, který tehdy nechápal společenské kódy, byl vlastně mou nejlepší ochranou.
Dnes se té historce od srdce směji. Ta malá, „divná“ holka nechtěně porazila největší tyranku třídy její vlastní zbraní – upřímností. A i když bylo dětství někdy těžké, jsem za svou „jinakost“ vlastně vděčná. Uchránila mě před spoustou bolesti a naučila mě, že největší síla je být sama sebou, i když tomu ostatní nerozumí.
