Článek
Bývala jsem tátova holka. Bez debat. Celé moje dětství je plné vzpomínek na jeho velké, silné ruce. Jak mě učil jezdit na kole a běžel za mnou, i když už dávno jel se mnou. Jak jsme na chatě na Sázavě stavěli oheň a on mi vážně vysvětloval, jak správně poskládat dřevo. Jak mě bral na fotbal, i když jsem tomu nerozuměla, ale milovala jsem tu vůni klobásy a pocit, že patřím k němu. Byla jsem Klárinka. Jeho princezna.
A pak, někdy kolem mých třináctých narozenin, se to stalo. Přišla puberta. Moje tělo se začalo měnit. A můj táta zmizel. Ne fyzicky. Pořád bydlel ve stejném domě. Ale ten táta, kterého jsem znala, byl pryč. Z jeho očí zmizela ta jiskra, ta hravost, ta bezpodmínečná láska.
Najednou byly jeho ruce pryč. Přestaly objetí. Přestaly poplácání po zádech. Když jsem se k němu přiblížila, ucukl, jako bych ho pálila. Místo společných výletů do dílny přišla kritika. „Co to máš na sobě? Vždyť v tom vypadáš jak…“ nedořekl. „Proč se takhle maluješ? Chceš vypadat jako nějaká štětka?“ Z Klárinky se stala Klára. A z princezny byl najednou problém.
Nechápala jsem to. Co jsem udělala špatně? Snažila jsem se. Snažila jsem se být zase tou malou holčičkou, kterou miloval. Ale nešlo to. Moje tělo mě zradilo. Moje dospívání ho ode mě odhánělo a já jsem nevěděla proč. Byla jsem to já? Byla jsem najednou ošklivá? Otravná? Zlá?
Ten zlomový okamžik si pamatuju dodnes. Bylo mi patnáct a chystala jsem se na svou první taneční. Byla jsem tak nervózní a zároveň nadšená. Sešla jsem dolů v nových šatech a s trochou řasenky. Chtěla jsem, aby mi řekl, že mi to sluší. Místo toho si mě jen chladně změřil pohledem a beze slova se otočil zpátky k televizi. V tom pohledu nebylo nic. Žádná pýcha. Žádná radost. Jen prázdnota a odstup. Jako bych byla cizí člověk, který mu náhodou vlezl do obýváku.
Tehdy jsem pochopila, že ta holčička, kterou miloval, je mrtvá. A on nevěděl, co si počít se mnou. S tou mladou ženou, která stála na jejím místě. Jeho láska měla datum spotřeby. A to datum bylo vytištěno na mé první podprsence.
Dnes je mi třicet tři. Náš vztah je… zdvořilý. Zavoláme si k narozeninám. Zeptá se, jak je v práci. Ale ta propast mezi námi se nikdy nezacelila. Je to prázdné místo po něčem, co bylo tak krásné a co tak náhle a nevysvětlitelně skončilo.
Dívám se na ten výjev v kavárně. Tatínek teď dcerce utírá pusu od pěny z kapučína. A já si říkám, jestli ji taky přestane milovat, až jí bude patnáct. Nebo jestli on bude jedním z těch šťastnějších otců, kteří dokážou milovat své dcery bez ohledu na to, jaké mají zrovna tělo. Závidím jí. Ne to kapučíno. Ale tu jistotu, kterou v jeho očích vidím. Jistotu, kterou já jsem ztratila tak dávno.
Máte podobnou zkušenost? Cítíte, že se vztah s vaším otcem nebo matkou zlomil v okamžiku, kdy jste začali dospívat? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílení pomůže pojmenovat zranění, které jsme dlouho nechápali.
