Článek
Sedím v malém pokojíku u mé sestry a zírám do zdi. V hlavě mám naprostý chaos a v srdci obrovskou, bolavou díru. Před pár dny jsem utekla od muže, se kterým jsem si plánovala budoucnost. A teď mi obě naše rodiny volají a říkají mi, že se mám sebrat, vrátit se a začít se chovat jako „správná žena“. Jako žena, která se podřídí svému muži. Ale já už nemůžu. Jsem na dně svých sil a nevím, co mám dělat.
S přítelem Radkem jsme spolu skoro pět let. Já pracuji jako sestřička na urgentním příjmu. Moje směny jsou často dvanáct, někdy i šestnáct hodin dlouhé. Je to práce, která vás fyzicky i psychicky úplně vyždímá. Radek pracuje jako skladník. Má normální pracovní dobu, čtyřicet hodin týdně. Chápu, že jeho práce je taky těžká a bolí z ní záda. Právě proto jsem se vždycky snažila mu co nejvíc ulevit.
I po té nejdelší a nejhorší směně jsem přišla domů a začala fungovat. Uvařila jsem večeři, uklidila, připravila nám oběma jídlo na další den do práce. Radek doma dělal naprosté minimum. Občas vynesl koš nebo se trefil pastou do umyvadla. Všechno ostatní leželo na mně. Dlouho jsem to neřešila. Milovala jsem ho a chtěla jsem, aby nám to klapalo.
Ale minulý týden se něco zlomilo. Měla jsem za sebou obzvlášť hrozný den v práci. Několik těžkých případů, stres, únava. Těšila jsem se domů jako na smilování. Radek měl ten den volno. Doufala jsem, že přijdu do uklizeného bytu, dám si sprchu a konečně si odpočinu. Byl pátek, zrovna mi přišla výplata a já jsem se chtěla jen v klidu schoulit na gauč.
Když jsem ale otevřela dveře našeho bytu, přivítal mě pohled jako po výbuchu. Všude se válely prázdné lahve od piva a pytlíky od brambůrků. Na kuchyňské lince stálo otevřené, zkyslé mléko a dřez byl plný špinavého nádobí. Bylo jasné, že si Radek pozval kamarády a udělal si hezké odpoledne. Beze mě a bez jakéhokoliv ohledu na mě.
Našla jsem ho v ložnici, zachumlaného v peřinách, jak spokojeně spí. V tu chvíli se ve mně vařila krev. Byla jsem tak naštvaná a zklamaná, že jsem se nezmohla na jediné slovo. Tiše jsem se osprchovala a lehla si do pokoje pro hosty. Nechtěla jsem být vedle něj. O pár hodin později mě probudil jeho křik.
„Ty jsi tak neuvěřitelně líná!“ řval na mě, když mě našel v posteli. „Přijdeš domů a jdeš si rovnou lehnout, místo abys uklidila ten nepořádek!“ Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. „Jestli jsi chtěl mít uklizeno,“ křičela jsem na něj zpátky, „měl jsi zvednout ten svůj líný zadek a uklidit si ten svinčík po sobě! Nejsem tvoje služka, ani tvoje matka!“
A pak řekl něco, co odstartovalo peklo. „Měla bys být jako moje máma! Ta aspoň ví, co je její práce! Je tvojí povinností jako ženy, aby ses starala o domácnost!“ V tu chvíli mi v hlavě přeskočilo. „Jestli chceš, abych byla jako tvoje máma,“ odsekla jsem, „tak se chovej jako tvůj táta a buď chlap, co se postará o rodinu! Já dám výpověď a ty budeš platit všechno sám!“
„Já jsem chlap v tomhle domě a bude po mém!“ zařval. A tehdy jsem mu řekla všechno. Všechno, co jsem v sobě tak dlouho dusila. „Ne, nejsi chlap v tomhle domě! To já jsem! Já chodím do práce, platím většinu účtů, vařím, uklízím a to všechno, zatímco jsem těhotná! Ty ani nevíš, jak jsem vyčerpaná! Neděláš nic, jen přijdeš z práce, najíš se a spíš! Chlap má rodinu vést, ale já musím všechno táhnout sama a už toho mám dost!“
Jeho obličej ztvrdl. A pak mi vrazil tu největší ránu. „Vidíš? Přesně proto jsem tě ještě nepožádal o ruku.“ Srdce mi spadlo až do žaludku. Všechny mé naděje na svatbu a rodinu se v jediném okamžiku rozplynuly. „Jestli jsi mě nikdy neplánoval požádat o ruku,“ řekla jsem tiše, „tak bychom se měli rozejít a přestat si navzájem ztrácet čas.“ Sbalila jsem si tašku a odešla.
Zablokovala jsem si ho a odjela k sestře. Byla jsem rozhodnutá, že je konec. Ale včera večer mi zavolala jeho matka. Řekla mi, že jsem překročila své místo jako žena. Že jsem měla prostě mlčet a uklidit, že to přece není tak těžké. Že by se celé hádce předešlo, kdybych byla „rozumnější“. Dokonce mi řekla, že je slovo Boží, aby se žena podřídila svému muži.
A já teď pochybuji. I když vím, že si zasloužím víc, miluji ho. A nechci, aby moje dítě vyrůstalo bez otce, tak jako jsem vyrůstala já. Přemýšlím, jestli nemám ukončit těhotenství a celý vztah. Ale zároveň si říkám, jestli to není jen hloupá hádka o úklid. Jenže vím, že i kdybych se vrátila a podřídila se, nikdy to pro něj nebude dost. A toho prstýnku, po kterém toužím, se pravděpodobně nikdy nedočkám. Jsem v pasti a nevím, jak z ní ven.
