Článek
Celý rok jsem se na tenhle týden těšila jako malé dítě. Pracuju v továrně u pásu a každá koruna, kterou jsem si dala stranou, mě přibližovala k mému snu: poprvé v životě se podívat k moři a letět letadlem. Vybrala jsem si zájezd na poslední chvíli do Egypta. Nebylo to nic extra, obyčejný hotel, ale pro mě to znamenalo celý svět. Konečně vypadnout z města, ležet na pláži a nedělat vůbec nic. Byla jsem tak nadšená, že jsem skoro ani nemohla spát.
Když jsem na letišti stála ve frontě na odbavení, stala se neuvěřitelná věc. Paní za přepážkou se na mě usmála a řekla, že pro mě má skvělou zprávu. Prý měli nějaký problém s rezervacemi a jako omluvu a bonus pro věrné zákazníky mě zadarmo přesunuli do byznys třídy. Nikdy jsem v životě neletěla ani v normálním letadle, natož v nějaké lepší třídě. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Když jsem nastoupila do letadla a letuška mě zavedla na mé místo, připadala jsem si jako v pohádce. Měla jsem obrovské, pohodlné sedadlo s hromadou místa na nohy. Hned mi přinesli skleničku sektu na uvítanou. Zatímco ostatní se tísnili vzadu v ekonomické třídě, já jsem se cítila jako královna. Říkala jsem si, že se na mě konečně jednou v životě usmálo štěstí.
Asi hodinu po startu, když už jsme byli vysoko v oblacích, přišla za mnou letuška. Usmívala se, ale v očích měla takový prosebný výraz. Řekla mi, že má na mě jednu velkou prosbu. V letadle prý cestuje rodina, manželé s desetiletým synem. A stala se taková věc, že i ti manželé dostali nečekaně a zadarmo přesun do byznys třídy, stejně jako já. Jejich syn ale zůstal sám na svém původním místě vzadu v ekonomické třídě.
Chvíli jsem nechápala, co to má společného se mnou. A pak to přišlo. Letuška mi začala vysvětlovat, že by ta rodina chtěla být pohromadě. A jelikož já, a ti dva rodiče jsme jediní, kdo dostal tento bonus zadarmo, a žádná jiná volná místa v byznys třídě už nejsou, bylo by prý nejlepší, kdybych se já přesunula na místo toho chlapce dozadu a on by si sedl sem, na mé luxusní sedadlo.
Zůstala jsem na ni jen zírat. To nemyslela vážně. Letuška mi začala nabízet různé možnosti, jako bych neměla na výběr. Říkala, že mi dají poukaz na slevu na další let nebo nějaké občerstvení zdarma. Ale já jsem nechtěla žádný poukaz. Chtěla jsem si jen užít to jediné štěstí, které mě v životě potkalo.
Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. Celý rok se dřu v práci, šetřím každou korunu na tenhle jediný týden v roce. A když se na mě konečně jednou usměje štěstí a dostanu něco navíc, mám se toho vzdát jen proto, že nějaká cizí rodina měla stejné štěstí, ale chce pro sebe ještě víc? Jen proto, že oni jsou rodina a já jsem tu sama?
„Ne,“ řekla jsem pevně a jasně. „Nikam se stěhovat nebudu.“ Letuška na mě překvapeně pohlédla. „Tohle místo mi bylo přiděleno. Dostala jsem ho stejně jako oni, jako bonus. Mám na něj stejné právo. To, že jejich syn nesedí u nich, není můj problém.“
Letuška byla velmi milá a profesionální. Řekla, že mé rozhodnutí naprosto respektuje a že se to pokusí vyřešit jinak. Omluvila se za obtěžování a odešla. Rodiče toho chlapce jsem ani neviděla, seděli někde daleko přede mnou. Myslela jsem, že tím je celá věc vyřízená. Ale nebyla.
O chvíli později se ke mně naklonila starší paní, která seděla na sedadle vedle mě. „To se opravdu nestydíte?“ řekla mi jedovatým tónem. „Nechat tak malého chlapce letět pět hodin úplně samotného, jen kvůli vašemu pohodlí. To je tedy sobectví.“ Zůstala jsem na ni jen zírat, neschopná slova.
Zbytek letu jsem si už tolik neužila. Cítila jsem na sobě její odsuzující pohledy. Ale pak, asi v polovině letu, jsem viděla toho desetiletého „chudáčka“, jak vesele běží uličkou ke svým rodičům, směje se a nese jim nějaké pití. Nebyl sám. Nebyl opuštěný. Jen prostě neseděl přímo vedle nich.
Tehdy ze mě všechen pocit viny spadl. Uvědomila jsem si, že jsem neudělala nic špatného. Jen jsem se nenechala vmanipulovat do něčeho, co jsem nechtěla. Bránila jsem si svůj malý kousek nečekaného štěstí, na který jsem měla stejné právo jako kdokoli jiný. A i když jsem pro tu paní vedle byla sobecká potvora, já jsem věděla, že jsem se jen postavila sama za sebe. A toho nelituji.
