Článek
Moje kamarádka Klára je skvělá hostitelka. Jednou za měsíc pořádá ve svém bytě v Praze večeře pro přátele, které se proslavily jednou specialitou: jsou striktně bez mobilních telefonů. Při příchodu každý musí odložit svůj telefon do proutěného košíku na komodě v předsíni. Je to její pravidlo. Chce, abychom si večer užili naplno, povídali si, smáli se a byli „plně přítomní“, aniž by nás neustále vyrušovalo pípání a vibrace. Respektovala jsem to. I když mi to přišlo trochu přehnané, chápala jsem, co tím sleduje, a na několika jejích večeřích jsem se skvěle bavila.
Vše se změnilo minulý měsíc. Byla jsem u Kláry na jedné z těchto večeří. Telefon jsem poslušně odevzdala do košíku a ponořila se do konverzace. Večer plynul v příjemné a uvolněné atmosféře. Jedli jsme skvělé jídlo, pili víno a smáli se. Byla jsem naprosto odříznutá od okolního světa a v tu chvíli mi to připadalo jako skvělý nápad. Netušila jsem, že zatímco já jsem si bezstarostně užívala, moje sestra prožívala peklo a zoufale se mi snažila dovolat.
Když večírek kolem jedenácté večer skončil, vyzvedla jsem si z košíku svůj telefon. Obrazovka se okamžitě rozsvítila a já jsem s hrůzou zírala na deset zmeškaných hovorů od sestry a sérii panických textových zpráv. „Evo, okamžitě mi zavolej! Je to akutní!“ stálo v první. „Mamku odvezla záchranka do nemocnice, má problémy se srdcem. Prosím, zvedni to!“ psala v další. „Jsem tu na to sama, potřebuju tě!“ zněla poslední zpráva, poslaná před více než dvěma hodinami.
Srdce mi spadlo až do kalhot. Okamžitě jsem jí zavolala. Z jejího unaveného a uplakaného hlasu jsem slyšela, jak strašné to pro ni muselo být. Naše maminka naštěstí byla po zákroku stabilizovaná, ale ty hodiny nejistoty a strachu, kdy se mi nemohla dovolat a neměla nikoho dalšího, na koho by se obrátila, musely být k nevydržení. Cítila jsem se provinile a naprosto hrozně. Můj pocit „plné přítomnosti“ na večírku byl vykoupen úzkostí mé sestry a pocitem, že jsem selhala, když mě moje rodina nejvíc potřebovala.
Rychle dopředu do tohoto týdne. Klára mi poslala pozvánku na další večeři bez mobilů. Dlouho jsem přemýšlela, co jí mám odpovědět. Nakonec jsem se rozhodla pro kompromis. Napsala jsem jí, že velmi ráda přijdu, ale že po minulé zkušenosti si musím nechat telefon u sebe, alespoň v tichém režimu v kapse, pro případ jakékoliv další nouzové situace. Byla jsem přesvědčená, že to po tom, co se stalo, naprosto pochopí.
Její reakce mě ale šokovala. Místo pochopení a empatie se do mě pustila s nečekanou obranářskou agresivitou. Napsala mi, že to „naprosto ztrácí smysl“ celé akce. Že pokud si nechám telefon, naruší to atmosféru a že pravidla musí platit pro všechny. Trvala na tom, že buď přijdu a budu se řídit jejími pravidly, tedy odevzdám telefon, nebo nemám chodit vůbec.
Zírala jsem na její zprávu a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Po tom, čím jsem si kvůli jejímu pravidlu prošla, mi nedokázala udělat jedinou malou výjimku. Postavila mě před hotovou věc: buď její večírek, nebo potenciální bezpečí mé rodiny. Moje volba byla v tu chvíli naprosto jasná.
„Dobře, Kláro,“ odepsala jsem jí klidně. „V tom případě tedy nepřijdu.“ Byla jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně. Mé duševní zdraví a klid, že jsem v případě potřeby k zastižení pro své blízké, pro mě byly mnohem důležitější než jedna večeře, ať už by byla jakkoliv příjemná.
Tím ale celá věc neskončila. Můj klidný a odůvodněný postoj ji rozzuřil ještě víc. Začala mi psát zprávy o tom, jak jsem neflexibilní a jak dělám z komára velblouda. Tvrdila, že jsem dramatická a že je to přece jen jeden večer. Že prý kazím partu a nerespektuji její snahu vytvořit pro nás něco speciálního.
Její slova mě hluboce zranila. Nechápe, nebo spíše nechce chápat, že pro mě to není o „jednom večeru“. Je to o traumatickém zážitku a o pocitu, že jsem svou rodinu nechala ve štychu. Je to o stanovení si hranic a priorit. A moje priorita bude vždy moje rodina, ne její pravidla.
Mám pocit, že se naše přátelství ocitlo na křižovatce. Jak mohu být blízkou přítelkyní s někým, kdo projevuje tak malou empatii vůči mé situaci? S někým, kdo si cení své trochu bizarní společenské zásady více než mého klidu a pocitu bezpečí? Její reakce mi odhalila stránku její povahy, kterou jsem dosud neznala, a já si nejsem jistá, jestli se přes to dokážu přenést.
Jsem smutná a zklamaná. Těšila jsem se, že strávím večer s přáteli, ale ne za cenu, že budu další tři hodiny trnout hrůzou, jestli se doma něco neděje. Postavila jsem se sama za sebe a za svou rodinu. A i když mě teď moje kamarádka nazývá sobeckou a dramatickou, vím, že jsem udělala jedinou správnou věc.
