Článek
Celé to začalo, protože jsem puntičkář. Měl jsem na svátky vymyšlené konkrétní menu a k němu se hodilo jen jedno jediné víno. Problém byl, že ho měli jen v jednom velkém obchodním řetězci, který měl pobočku skoro sto kilometrů daleko. Venku zuřila bouřka, lilo jako z konve, ale já si řekl, že to za to stojí. Budeme přes Vánoce stejně zalezlí doma, tak ať si to aspoň pořádně užijeme.
Kdysi jsem do tohohle obchodu jezdil běžně, než jsem se přestěhoval o dva okresy dál. Takže jsem to tam znal. Vzal jsem si košík, našel to svoje víno, přihodil pár dalších věcí na sváteční pohoštění a po necelé hodině zamířil k pokladně. Pokladní po mně chtěla občanku, tak jsem jí ji podal. Jenže pak se na mě podívala a řekla, že potřebuje vidět i občanku toho druhého, s kým jsem přišel. Zmateně jsem odpověděl, že jsem sám. Na to mi odvětila, že musí zavolat manažera. Fajn, pomyslel jsem si, asi nějaké nedorozumění.
Přišel manažer arogantním krokem a oznámil mi, že mu pokladní řekla, že jsem byl s někým, a dokud se ta osoba nevrátí a neukáže občanku, tak mi nic neprodají. Znovu jsem mu vysvětlil, že jsem přijel sám. Vzal si moji občanku, podíval se na ni, pak na mě a s úšklebkem prohodil: „No, bohužel, vypadáte mladě.“ V tu chvíli jsem myslel, že se mi to zdá. „To si děláte srandu?“ zeptal jsem se. „Můžete se vrátit zítra. SÁM,“ odpověděl a smál se mi do obličeje.
Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem jel přes hodinu v bouřce, že tam nakupuju roky a nikdy nebyl problém, dokonce jsem mu nabízel druhý doklad. Ale on se jen dál pochechtával a opakoval svoje „ne“.
Odešel jsem naprosto vytočený. Bylo devět večer a čekala mě hodina a půl cesty zpátky v tom největším lijáku. Celou noc jsem nespal a přemýšlel nad tou nespravedlností. Druhý den jsem zašel do pobočky u nás, kde sice to konkrétní víno neměli, ale zbytek věcí jsem tam sehnal. Byli na mě neuvěřitelně milí a občanku ani vidět nechtěli. To mě jen utvrdilo v tom, že manažer na druhé pobočce si na mně jen léčil nějaký svůj komplex.
A pak to přišlo. E-mail s žádostí o hodnocení nákupu. Normálně to mažu, ale tentokrát jsem si dal záležet. Vybral jsem tu pobočku hrůzy a do detailu popsal, co se stalo. Druhý den mi volala manažerka prodejny. Čekal jsem omluvu, ale místo toho na mě spustila arogantním a povýšeným tónem. Prý se dívala na kamery a viděla, že jsem vešel ve stejnou chvíli jako nějaká jiná osoba, a to z nás prý dělá skupinu. Řekl jsem jí, že toho člověka neznám. Bylo jí to jedno. Takže podle ní nemůžou dva lidi vejít do obchodu ve stejný čas?
Pak dodala, že mě zaměstnanci sledovali a viděli, jak ta osoba odešla půl hodiny předtím, než jsem šel k pokladně. Tak proč mi to, proboha, neřekli hned? Proč mě nechali další půlhodinu nakupovat a ztrácet čas? Prý by se ta osoba musela vrátit s občankou. Žádná omluva, žádná snaha o řešení, jen arogance.
To byla poslední kapka. Večer jsme seděli s kamarády, pili jsme a já jim vyprávěl tuhle historku. Všichni kroutili hlavami. A pak jsem si při čtení jejich obchodních podmínek všiml jedné zajímavé věci: jakákoliv online objednávka, která není vyzvednuta do týdne, bude automaticky stornována a peníze vráceny na účet.
V hlavě se mi zrodil ďábelský plán. Vztek a pár skleniček vína udělaly své. Rozhodl jsem se, že je potrestám jejich vlastními pravidly. Udělal jsem online objednávku na nejbližší možný termín vyzvednutí. Objednávku za 250 000 Kč.
Schválně jsem objednával ty nejlevnější a nejtěžší lahve, aby to zabralo co nejvíc místa v jejich výdejním skladu. Objednával jsem jen jeden nebo dva kusy od každého druhu, aby nemohli jen přinést celou basu, ale museli to sbírat po jedné lahvi. Vykoupil jsem jim celou zásobu Božkova, protože byly svátky a věděl jsem, že ho lidi budou shánět. Jejich výdejní místo je hned u vchodu a je tam vidět, takže jsem si představoval ty naštvané zákazníky, kterým budou muset vysvětlovat, že někdo skoupil všech 238 lahví a teď se na ně práší v regálu. A aby toho nebylo málo, přidal jsem spoustu lahví z uzamčených vitrín, aby se manažer pořádně naběhal s klíči.
Nacpal jsem košík, dokud mě to nepřestalo bavit, a objednal. Čekal jsem, že mi zavolají nebo to zruší. Ale o pět hodin později mi přišel e-mail, že objednávka je připravena k vyzvednutí. Pak přišla upomínka. Po třech dnech druhá. Po sedmi dnech „poslední výzva“.
Desátý den mi volala manažerka. Ten samý hlas, ale tón úplně jiný. Cukrovala a ptala se, kdy si pro tu objednávku přijdu. Bylo jí jasné, že si z nich dělám srandu. Tak jsem jí řekl: „Jo, jel jsem si to vyzvednout, ale řekli mi, že vypadám moc mladě, tak jsem si to samé koupil v jiné pobočce.“
Na druhé straně bylo ticho. Pak vztekle vyštěkla: „To si jako vážně nepřijdete pro tu objednávku?“
„Ne-e,“ odpověděl jsem klidně.
Třískla mi s telefonem.
Až se jí bude její šéf ptát, proč museli vracet zákazníkovi čtvrt milionu, snad mu vysvětlí, jak skvěle se chovají k lidem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
