Článek
S Adamem jsem byla od svých třinácti. Byla to láska jako z románu, ten typ, který zažijete jen jednou. Byl moje první všechno. Ve dvaceti jsme se zasnoubili a o půl roku později, na vrcholu štěstí, jsem zjistila, že jsem těhotná. Náš sen o rodině se stával skutečností. A pak, o pár dní později, se rozplynul. Potratila jsem. A ten moment zničil nejen život našeho nenarozeného dítěte, ale i ten náš.
Žal byl jako kyselina, která rozežírala všechno, co jsme měli. Upadla jsem do hluboké deprese, neschopná vidět jeho bolest přes tu svou. Hádali jsme se. On mě vinil, já jeho obviňovala, že nikdy nepochopí, jaké to je ztratit život, který ve vás roste. Zraňovali jsme se, a tak jsme se rozhodli jít na čas od sebe.
Ten čas se protáhl na rok. Rok, který jsem strávila na terapiích, abych se znovu poskládala dohromady. Adam se mnou dokonce na pár sezení zašel. Krátce po mých třiadvacátých narozeninách jsme se k sobě vrátili. Ale nebylo to stejné. Byl odtažitý, jiný. A já se užírala myšlenkami, že mě stále viní za naši ztrátu.
Jednou v noci, když jsem se dusila úzkostí, jsem udělala to, co jsem neměla. Vzala jsem jeho telefon. A tam jsem to našla. Pravdu. Během toho roku, kdy já jsem se léčila, on se „svěřoval“ mé vlastní sestře, Lence. A z toho svěřování se stalo něco intimního. Něco, co skončilo, až když jsme se my dva k sobě vrátili. Jenže škoda už byla napáchána. Moje sestra byla těhotná. S ním.
Nejhorší na tom bylo, že naši rodiče a někteří přátelé o tom celou dobu věděli. Dívali se mi do očí, sledovali, jak se snažím zachránit vztah, a mlčeli. Vyhodila jsem ho. S nimi všemi jsem přerušila kontakt.
Před pár týdny mi přišla do schránky obálka. Pozvánka na jejich svatbu. Něco ve mně ruplo. Opila jsem se, sedla do taxíku a jela k rodičům, kde zrovna probíhal jejich zásnubní večírek. Vpadla jsem tam a před celou rodinou jsem jim řekla všechno. Vykřičela jsem ze sebe všechnu tu bolest, zradu a ponížení.
Lenka s pláčem utekla nahoru. Rodiče na mě křičeli, že jsem zrůda, co jim ničí štěstí. Nikdo se mi neomluvil. Všichni jen opakovali ty otřepané fráze: „Byli jste od sebe,“ „srdci neporučíš,“ „měla bys jim to přát.“
A pak přišla ta poslední rána. Ten definitivní hřebík do rakve. Moje sestra mi řekla: „Možná tvoje dítě umřelo z nějakého důvodu, abych já mohla mít svůj šťastný konec.“
Lituju, že jsem se opila, nejsem konfrontační typ. Ale ta bolest byla nesnesitelná. O pár minut později, co jsem sepsala tenhle příběh, mi volala z neznámého čísla. Lenka. Dožadovala se, abych jí vrátila zásnubní prsten, který mi dal Adam. Že je prý neuctivé si ho nechávat. Dokonce mi řekla, že mě chtěla za svědkyni. Omluvila jsem se za zničený večírek a řekla jí, že prsten pošlu poštou. Ale že s ní a s našimi rodiči jsem skončila. Navždy. Teď tu sedím, brečím a čekám, až má terapeutka domluví s jiným pacientem, abych nesáhla znovu po lahvi.
Některé příběhy jsou tak bolestivé, že je těžké je soudit. Pokud jste si prošli zradou, která vám změnila život, a chcete se o svůj příběh podělit, můžete mi napsat na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je sdílení prvním krokem.
