Článek
Plánování naší svatby bylo až donedávna splněným snem. S mým snoubencem Martinem jsme si vysnili krásnou březnovou svatbu na malém zámečku ve středních Čechách. Po měsících hledání se nám podařilo zarezervovat naše vysněné místo na ideální termín v březnu příštího roku. Máme zajištěné všechny klíčové dodavatele, od fotografa po kapelu, a našim nejbližším jsme už před časem rozeslali oznámení s datem, aby si ho mohli zapsat do kalendáře. Všechno probíhalo hladce a já jsem se vznášela na obláčku radosti a očekávání. Až do minulého týdne, kdy mi zavolala moje starší sestra Jitka a shodila na mě bombu, která hrozí zničením nejen mých svatebních plánů, ale i klidu v celé naší rodině.
S Jitkou jsme si vždycky byly blízké, a tak jsem očekávala, že bude sdílet mé nadšení. Zpočátku to tak i vypadalo. Povídaly jsme si o šatech a květinách, ale pak se její tón změnil. Řekla, že mi musí říct něco důležitého. S manželem se prý začali snažit o miminko. Byla jsem nadšená a okamžitě jsem jí začala gratulovat k tomuto velkému kroku. Její další věta mě ale naprosto zmrazila.
„Hele, Veru, je tu určitá šance,“ začala opatrně, „že bych mohla mít termín porodu zrovna v době vaší svatby. A kdybych byla v pokročilém stádiu těhotenství, bylo by mi moc nepříjemné být na svatbě, možná bych ani nemohla dorazit. Nemohli byste tu svatbu o pár měsíců posunout, jen pro jistotu?“ Chvíli jsem mlčela, protože jsem si upřímně myslela, že si dělá legraci.
Když jsem se zmohla na smích a řekla jí, že je to dobrý vtip, urazila se. „Já si legraci nedělám, myslím to vážně,“ odsekla. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Snažila jsem se jí to logicky vysvětlit. „Ale Jíťo, vždyť ještě ani nejsi těhotná,“ namítla jsem. A ona mi k mému úžasu odpověděla, že to je sice pravda a že podle svých slov „ještě ani nepotvrdila ovulaci“, ale že ta možnost tu je a já bych na ni měla brát ohled.
Její požadavek byl tak absurdní, že jsem nevěděla, co na to říct. Posunout svatbu, která je naplánovaná a částečně zaplacená, kvůli něčemu, co se možná stane, ale možná také vůbec ne? Když jsem jí slušně, ale pevně řekla, že ji mám moc ráda, ale že svatbu, kterou plánujeme už rok, kvůli hypotetické situaci posouvat nebudeme, rozzuřila se.
Obvinila mě, že jsem neústupná, necitlivá a že nerespektuji její snahu o založení rodiny. A pak vytáhla tu nejtěžší citovou zbraň. „Ty vůbec nebereš ohled na svého možného budoucího synovce nebo neteř! Myslíš jen na sebe!“ křičela do telefonu. Náš rozhovor skončil v napjaté a mrazivé atmosféře. Byla jsem v šoku, zraněná a nechápala jsem, co se právě stalo.
Doufala jsem, že se sestra uklidní a uvědomí si nesmyslnost svého požadavku. Místo toho se ale do celé věci vložila naše matka. Zavolala mi druhý den a já jsem čekala, že se mě zastane a sestře domluví. Opak byl pravdou. Matka se plně postavila na stranu Jitky. „Veroniko, to přece nemůžeš být taková sobecká!“ spustila na mě bez jakéhokoliv úvodu. „Svatba je jenom večírek, ale dítě je nový život. Rodina musí držet pohromadě a ty bys měla sestře vyjít vstříc!“
Její slova mě ranila víc než cokoliv, co řekla sestra. Cítila jsem se naprosto zrazená. Moje vlastní matka mi v podstatě řekla, že moje svatba, můj velký den, je bezvýznamný ve srovnání s hypotetickým těhotenstvím mé sestry. Snažila jsem se jí argumentovat, ale bylo to jako mluvit do zdi. Pokaždé opakovala jen frázi „rodina je na prvním místě“ a dávala mi jasně najevo, že v jejích očích jsem já ta, která rodinu rozděluje.
Se slzami v očích jsem celý ten absurdní příběh vyprávěla svému snoubenci Martinovi. Jeho reakce byla okamžitá a nekompromisní. Byl rozzuřený – ne na mě, ale na mou sestru a matku. Okamžitě se mě zastal a ujistil mě, že stojíme v tomhle spolu a že jsme v právu. Jeho podpora pro mě v tu chvíli znamenala celý svět.
„Poslouchej mě,“ řekl mi pevně. „Jestli tvoje sestra na naši svatbu nepřijde, protože bude možná těhotná, je to čistě její problém a její rozhodnutí. My naši svatbu, náš den, kvůli jejímu rozmaru a citovému vydírání měnit nebudeme. Konec diskuze.“ Jeho jasný a neochvějný postoj byl jako balzám na mou duši. Věděla jsem, že mám vedle sebe muže, o kterého se mohu opřít.
Naše rodina je teď v troskách. Sestra a matka se mnou nemluví, jen mi občas pošlou pasivně agresivní zprávu o tom, jak jsem je zklamala. Radost z plánování mého nejšťastnějšího dne v životě je pryč, nahradil ji stres, smutek a pocit křivdy. Jsem obviňována ze sobectví, protože odmítám obětovat svůj skutečný, naplánovaný životní milník pro něčí hypotetickou budoucnost.
Nechápu, jak si někdo může myslet, že je v pořádku žádat něco takového. Jak si moje sestra a matka mohou myslet, že jejich definice „rodiny“ znamená, že se svět musí točit jen kolem nich. Bolí to o to víc, že jsem se na to, až bude Jitka těhotná, nesmírně těšila. Chtěla jsem být tou nejlepší tetou na světě. Místo toho se teď obávám, že se mé budoucí neteři nebo synovci odcizím ještě dříve, než vůbec existují.
