Článek
Stál jsem ve dveřích té kutnohorské hospody a měl chuť se otočit a utéct. Všude hloučky smějících se lidí, kteří na sebe pokřikovali staré přezdívky. Vypadalo to, jako by se viděli včera. Já jsem se cítil jako archeolog, který objevil cizí, dávno ztracenou civilizaci. A pak mě někdo uviděl.
„Čau, Marku! Tyjo, tebe jsem neviděl sto let! Pojď sem!“ Byl to Honza, bývalý spolužák. Než jsem se nadál, stál jsem uprostřed kruhu a všechny oči byly na mně. „Tak co děláš? Jak se máš? Pořád v Praze?“ chrlili na mě otázky a já cítil, jak se mi mozek mění v huspeninu. Co mám říct? Že se mám fajn? Že dělám v kanclu práci, která mě nebaví? Že nemám holku a o víkendech hraju hry?
Zmohl jsem se jen na to, co dělám vždycky. Na obranný vtip. „Ale, snažím se přežít, znáš to. Hlavně nenápadně.“ Pár lidí se zasmálo, poplácali mě po zádech a jejich pozornost se přesunula k někomu zajímavějšímu. Zůstal jsem tam stát s pivem v ruce, opět neviditelný. Mise splněna. Zapadnout na pět vteřin a pak zmizet.
Tohle je můj život v kostce. Jsem mistr únikových manévrů. Jakmile se konverzace stočí k něčemu osobnímu, jakmile hrozí, že bych měl odhalit kousek sebe, spustí se mi v hlavě alarm. Je to nepříjemné, divné, nepatřičné. Jako bych měl na sobě špatné oblečení.
Vzpomněl jsem si, proč to tak je. Vybavil jsem si, jak jsem jako kluk s nadšením přinesl tátovi ukázat model letadla, který jsem lepil celý víkend. Sotva zvedl oči od televize a prohodil: „Jo, dobrý.“ A bylo to. Moje pýcha, moje snaha, smetená ze stolu jedním lhostejným slovem. Vybavil jsem si, jak mi máma říkala, že z mých koníčků nikdy nic nebude a měl bych se radši věnovat „pořádným věcem“.
Nikdy mě za nic nepochválili. Nikdy neprojevili zájem. Neustálé popichování, shazování, tichá ignorace. Naučili mě jedinou věc: cokoliv, co dělám, co mě baví a kým jsem, je špatně. Nestojí to za pozornost. A tenhle pocit si nesu s sebou jako balvan na zádech.
Proč by se o mě tedy měli zajímat cizí lidi, když nezajímám ani vlastní rodiče? Vždycky jen čekám, kdy se to pokazí. Kdy řeknu něco divného, kdy se ukáže, že jsem nudný, a oni odejdou. A tak radši odcházím první. Občas metaforicky, občas doopravdy.
Ke stolu si ke mně přisedl Jirka, se kterým jsem se dřív bavil. Zkusil to. „Hele, a seš v pohodě? Vypadáš nějak mimo.“ Byla to nabídka. Možnost říct pravdu. Možnost říct: „Ne, nejsem v pohodě. Cítím se tu hrozně sám.“ Ale ten strach byl silnější. Strach z toho, co by následovalo. Ztrapnil bych ho? Zkazil mu večer? Začal by mě litovat? Místo toho jsem nasadil úsměv. „V klidu, jenom přemýšlím, co si dám dalšího k pití.“ A bylo po všem. Dveře ke zranitelnosti se zase zavřely.
Odešel jsem před půlnocí. Nikdo si toho asi ani nevšiml. Cestou domů prázdnými ulicemi jsem slyšel jejich smích, který se nesl z hospody. Smáli se spolu. Měli společné vzpomínky a teď tvořili nové. Já jsem byl jen poznámka pod čarou. Duch minulosti, který se na chvíli zjevil a zase zmizel. A já jsem si uvědomil, že tenhle večer nebyl výjimka. Byl to jen další důkaz mé celoživotní diagnózy. Důkaz, že jsem kvůli dětství, které jsem si nevybral, přišel o mládí, které se mi už nikdy nevrátí.
Máte pocit, že vám dětství vzalo schopnost navazovat vztahy? Cítíte se v sociálních situacích jako cizinec ve vlastní kůži? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že nejste sami, kdo se takto cítí.
