Článek
S mou sestrou jsme si vždycky dobře rozuměli, a když se jí před rokem narodila dcerka, moje neteř Anička, byl jsem nadšený. Miluji děti a na roli strýčka jsem se nesmírně těšil. Anička je sluníčko a já s ní trávím čas, kdykoliv to jen jde. Proto, když se mě sestra před pár dny zeptala, jestli bych ji na chvíli nepohlídal, s radostí jsem souhlasil. Netušil jsem, že se jeden naprosto běžný pečovatelský úkon stane příčinou bizarní rodinné rozepře, která ve mně zanechala pocit naprostého znechucení.
Všechno začalo nevinně. Byli jsme všichni čtyři – já, sestra, Anička a naše máma – na obědě v restauraci. Poté jsme se vrátili k nám domů. Máma navrhla, že by si se sestrou zašly na kávu a zmrzlinu do nedaleké cukrárny. Já jsem se rozhodl zůstat doma a sestra se mě zeptala, jestli bych tedy nepohlídal Aničku. „Jasně, s radostí,“ odpověděl jsem. Řekly, že budou pryč maximálně hodinu a půl, a vyrazily.
Krátce po jejich odchodu jsem si všiml, že má Anička špinavou plenku. Pro mě to byla naprostá samozřejmost. Dítě přece nemůžu nechat sedět v pokakané plence. Bez váhání jsem ji vzal do koupelny a přebalil ji. Pak jsme si chvíli hráli, šli jsme na krátkou procházku po naší ulici a nakonec jsme se usadili na gauči a začali sledovat animovanou pohádku. Čas příjemně plynul a já jsem si užíval každou chvíli s mou malou neteří.
Máma se sestrou se vrátily asi po dvou hodinách, což mi vůbec nevadilo. Sestra se hned ptala, jestli byla Anička hodná. „Byla zlatá,“ odpověděl jsem a popsal jí, co všechno jsme dělali. „Jo a taky se pokakala, tak jen abys věděla,“ dodal jsem, protože jsem si myslel, že rodiče by měli mít přehled o takových věcech. „Aha, tak dobře, tak já ji teď půjdu přebalit,“ řekla sestra. „To je v pohodě, já už jsem to udělal, asi před hodinou,“ odpověděl jsem s úsměvem.
V tu chvíli se její výraz změnil. Její tvář ztuhla a v očích se jí objevil výraz naprosté hrůzy, jako bych jí právě oznámil něco strašlivého. „Cože jsi udělal?“ zeptala se nevěřícně. „Tohle jsi neměl dělat. Tím jsi překročil hranici.“ Stál jsem tam a upřímně jsem nechápal, co se děje. Moje sestra se nikdy takhle divně nechovala.
„Jakou hranici? Vždyť měla špinavou plenku,“ zeptal jsem se zmateně. A pak pronesla větu, která mě naprosto šokovala. „Muž by neměl přebalovat malou holčičku,“ řekla s vážnou tváří. „Dokonce i její vlastní táta ji přebaluje jen v naprosto nouzových případech.“ Zůstal jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. To nemohla myslet vážně.
„To bych ji jako měl podle tebe nechat hodinu sedět ve vlastních výkalech?“ zeptal jsem se, stále v naději, že je to nějaký hloupý vtip. Ale ona neodpověděla. Jen tam stála s tím svým zděšeným výrazem. Atmosféra v místnosti byla najednou nesnesitelně napjatá a trapná.
Krátce nato se začaly sbírat k odchodu. Sestra se na mě podívala a snažila se situaci zlehčit. „Hele, už se nezlobím, ale příště se mě prosím zeptej, než něco takového uděláš, ano?“ Ta věta byla poslední kapkou. Můj počáteční zmatek se proměnil v chladné odhodlání. Tohle bylo naprosto nepřijatelné.
„Žádné příště nebude,“ odpověděl jsem pevným hlasem. „Nebudu znovu hlídat Aničku.“ Sestra na mě překvapeně pohlédla. „Nebudu hlídat dítě, pokud se mám nejdřív ptát na svolení, jestli mu můžu vyměnit špinavou plenku. Pokud je dítě v mé péči a má špinavou plenku, tak ji prostě vyměním. Bez diskuze. Takže pokud s tím máš problém, už ji hlídat nebudu.“ Sestra se na mě naštvaně podívala a beze slova odešla.
Naše máma byla svědkem celého rozhovoru, ale po celou dobu mlčela. Když sestra odešla, zeptal jsem se jí na názor. Její odpověď mě zklamala, i když asi nepřekvapila. „Samozřejmě, že jsi neudělal nic špatného, Adame,“ řekla. „Ale na druhou stranu tak nějak chápu, kam tím sestra míří.“ Její snaha být neutrální a nikoho neurazit ve mně zanechala pocit, že se mě nikdo nezastal.
Z celé té situace je mi nanic. Cítím se znechuceně a divně. Moje sestra, kterou jsem měl vždycky rád, vzala naprosto normální, pečovatelský a naprosto asexuální úkon a udělala z něj něco podivného a nevhodného. Svou bizarní reakcí jako by mě nepřímo obvinila z nějakých nekalých úmyslů. A to je pocit, kterého se nemohu zbavit.
Co je na tom nejsmutnější, je fakt, že miluji děti a chystám se studovat obor ve zdravotnictví, kde budu s dětmi pracovat. Budu jim muset měnit plenky, pomáhat jim s hygienou. Je to součást té práce. A nejde o to, že bych to neuměl. S přítelkyní často hlídáme její malé sestřenice a já jsem se naučil přebalovat holčičky i kluky. Vím, jak na to.
Tento incident nebyl o mé neschopnosti, ale o její podivné a pokřivené představě o rolích mužů a žen. O představě, která z normální péče dělá něco podezřelého. A já jsem se rozhodl, že v takovém toxickém prostředí se odmítám pohybovat. Miluji svou neteř, ale nebudu se vystavovat situacím, kdy je má láska a péče zpochybňována a špiněna takovým nechutným způsobem.
