Článek
S mou ženou jsme spolu dvanáct let, z toho osm let jsme manželé. Náš vztah byl vždy postaven na hluboké lásce, přátelství a vášni. Byli jsme nerozluční, milovali jsme stejné věci a náš intimní život byl vždy skvělý. Před třemi lety se nám narodil syn a náš svět se obrátil vzhůru nohama, ale tím nejkrásnějším způsobem. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Netušil jsem však, že příchod našeho vytouženého dítěte s sebou přinese i temný stín, který na náš vztah dopadne s drtivou silou.
Moje žena začala po porodu trpět těžkou poporodní depresí. Bylo to strašlivé období. Ta veselá, energická žena, kterou jsem miloval, se proměnila v tichou, smutnou a úzkostlivou bytost. Snažil jsem se jí být co největší oporou. Převzal jsem většinu péče o domácnost i o syna, abych jí ulevil. Chodili jsme na terapie a společně jsme bojovali, aby se z toho dostala. Věděl jsem, že to nejdůležitější, co jí mohu dát, je trpělivost a bezpodmínečná láska.
Během tohoto období se náš intimní život zcela vytratil. A já jsem to naprosto chápal. Bylo mi jasné, že v jejím stavu je sex to poslední, na co má pomyšlení. Prvních osmnáct měsíců po porodu jsme spolu nespali vůbec. Ani jednou jsem si nestěžoval, ani jednou jsem na ni netlačil. Miloval jsem ji a věděl jsem, že se k sobě vrátíme, až bude zase v pořádku. Moje touha po ní nebyla jen fyzická, toužil jsem po její blízkosti, po naší společné intimitě, která byla vždy tak důležitou součástí našeho vztahu.
V posledním roce a půl se její stav výrazně zlepšil. Deprese ustoupila a do našeho domova se pomalu vracel smích a radost. Domluvili jsme se, že si alespoň jednou měsíčně zajistíme hlídání a vyrazíme si na rande, jen my dva. Byly to krásné večery a občas, jednou za pár měsíců, se mezi námi obnovila i fyzická intimita. Byl jsem nesmírně vděčný za každý takový okamžik a stále jsem trpělivě čekal.
Minulý týden se naskytla jedinečná příležitost. Její rodiče, kteří žijí v zahraničí, za námi přijeli na návštěvu a nabídli se, že nám na tři dny pohlídají syna. Byla to první příležitost po třech letech, kdy jsme mohli být jen sami pro sebe. Moje žena byla nadšená. „Nemůžu se dočkat, až budeme jen spolu,“ říkala mi s jiskrou v očích. „Užijeme si to, budeme mít zase spoustu sexu, jako dřív.“ Její slova mě naplnila obrovskou nadějí.
Zarezervoval jsem nám pobyt v krásném wellness hotelu v Krkonoších. Těšil jsem se jako malý kluk. Představoval jsem si, jak si odpočineme, budeme si povídat a znovu v sobě zažehneme tu jiskru, kterou na čas přikryl stín jejích depresí. Když jsme dorazili na místo, všechno bylo dokonalé. Pokoj byl nádherný, atmosféra romantická. Cítil jsem, že to bude zlomový okamžik.
První večer, když jsme se vrátili z večeře, jsem se ji snažil obejmout a políbit. Jemně mě ale odstrčila. „Dneska ne, lásko, jsem nějaká unavená z cesty,“ řekla. Byl jsem trochu zklamaný, ale samozřejmě jsem to pochopil a nijak na ni netlačil. Zalezli jsme si do postele a dívali se na televizi.
Druhý večer se situace opakovala. Po krásném dni stráveném v přírodě jsem doufal, že nálada bude jiná. Ale když jsem se jí znovu pokusil přiblížit, odtáhla se. „Promiň, dneska se na to opravdu necítím,“ řekla. Tentokrát jsem už nedokázal skrýt své zklamání. Nic jsem neřekl, jen jsem si povzdechl a pustil televizi.
Okamžitě si toho všimla. „Co se děje?“ zeptala se. „Nic, v pohodě,“ odpověděl jsem, protože jsem nechtěl vyvolávat hádku. Ale ona pokračovala. A pak pronesla větu, která mě zasáhla jako rána pěstí přímo do srdce. „Víš, já jsem se změnila,“ řekla chladně. „Nevím, kdy se mi zase bude chtít spát s tebou tak jako dřív. Jestli chceš sex, tak si prostě zajdi za prostitutkou, je mi to jedno.“
Zůstal jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Ta slova byla tak krutá, tak nespravedlivá. „To bych nikdy neudělal!“ vykoktal jsem ze sebe. „Jak tě to vůbec může napadnout?“ Ona jen pokrčila rameny, odsekla „jak myslíš“ a otočila se ke mně zády. Zbytek naší „romantické“ dovolené jsme strávili v mrazivém tichu.
Včera jsme se vrátili domů a ona se stále tváří, jako bych byl vzduch. Když jsem se pokusil si o tom promluvit, řekla, že se o tom bavit nechce. Jsem naprosto zoufalý a zraněný. Miluji ji nade všechno na světě a nikdy jsem ji neviděl jen jako objekt své touhy. Vždy byla mou partnerkou, mou láskou, mou nejlepší přítelkyní.
Snažil jsem se jí to říct, ujistit ji, že mi nejde jen o sex, ale o naši blízkost, o naše spojení. Ale dívala se na mě, jako by mi nevěřila jediné slovo. Její krutá slova ve mně zanechala hlubokou ránu. Cítím se, jako by zpochybnila celou mou lásku a trpělivost z posledních let.
Nevím, co mám dělat. Jak jí mám dokázat, že má láska je upřímná? Jak mám prolomit tu zeď, kterou kolem sebe znovu postavila? Její slova mě bolí o to víc, že vím, že pravděpodobně pramení z její vlastní bolesti a nejistoty, která v ní po depresích zůstala. Ale jak mám léčit její rány, když mě k sobě odmítá pustit a místo toho mě zraňuje? Miluji ji, ale mám pocit, že ženu, kterou jsem si vzal, pomalu ztrácím.
