Článek
Moje žena Lenka byla vždycky vtipná, chytrá a pohotová. Byla to jedna z věcí, které jsem na ní miloval nejvíc. Jenže od té doby, co se nám narodil syn, jako by se část její dospělé osobnosti vypařila. Místo aby učila mluvit našeho syna, začala ona sama mluvit jako on.
Nejde o běžné šišlání na miminko. Je to něco úplně jiného. Lenka začala do normálních, dospělých konverzací vkládat naprosto nesmyslné zvuky. Věty jako „Žužli-žužli-bubli, podáš mi prosím sůl?“ nebo hlasité „Ťu-ťu-ňu-ňu-pffff“ uprostřed rozhovoru se staly naším denním chlebem.
Nejhorší je to na veřejnosti. Ty pohledy lidí v tramvaji nebo v obchodě, když na prodavačku spustí tu svou hatmatilku, jsou k nezaplacení. Několikrát jsem se jí to snažil jemně naznačit, ale vždycky se tomu jen zasměje. Jako by si absolutně neuvědomovala, jak trapně a podivně to působí.
Včera jsme měli den pro sebe. Naši si vzali malého na hlídání a my jsme konečně měli čas jen pro sebe. Rezervoval jsem stůl v pěkné restauraci v centru. Těšil jsem se, že si promluvíme jako dva dospělí lidé, jako partneři, ne jen jako máma a táta.
Všechno bylo perfektní, dokud nepřišel číšník. Přinesl nám jídlo a Lenka na něj s rozzářeným úsměvem spustila: „Jupííí, děkujuuu, ťu-ťu-ťu. Heleďte, žužlobubli, a dal byste nám ještě jeden talířek, prosím?“
Ten číšník na ni zůstal zírat. Ten pohled byl směsicí šoku, zmatení a soucitu, jako by se díval na někoho, kdo utekl z nějakého ústavu. A v tu chvíli to ve mně bouchlo. Všechna ta frustrace a ponížení z posledních měsíců se slily do jediného okamžiku.
Podíval jsem se na Lenku, která si stále nevšímala ničeho zvláštního, a ledovým hlasem jsem řekl: „Dneska mám volno a nepotřebuju se starat o další dítě, co neumí ani pořádně mluvit. Promiň, ale já jdu.“
Položil jsem na stůl peníze za večeři, vstal jsem a bez dalšího slova jsem odešel. Nechal jsem ji tam sedět samotnou, s pusou otevřenou dokořán.
Celou cestu domů jsem cítil směsici adrenalinu a pocitu vítězství. Ale když jsem za sebou zavřel dveře prázdného bytu, padla na mě tíha toho, co jsem udělal. Asi jsem to neměl dělat. Možná to byla ta nejhorší a nejkrutější věc, jakou jsem jí mohl provést. Ale já už prostě nemohl dál. Nevím, co bude, až se vrátí domů.
Zašel Tomáš příliš daleko, nebo byla jeho šoková terapie jediným řešením? A jak se vyrovnat se změnami v partnerství po narození dítěte? Podělte se o své rady a zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz.
