Článek
Pracuji na nonstop benzínové pumpě a za tu dobu jsem si zvykla na ledacos. Noční směny jsou často plné podivných existencí. Ale jeden zákazník byl kapitola sama pro sebe. Muž, kterému mohlo být klidně o třicet let víc než mně, přicházel poměrně často, vždy pozdě večer. A pokaždé to bylo stejné. Nebylo to o jeho vzhledu nebo čistotě, ale o té jeho arogantní, slizké auře, ze které mi naskakovala husí kůže.
Pokaždé, když přišel, flirtoval se mnou nebo měl nemístné poznámky. Zkoušela jsem všechno. Nejdřív zdvořilé úsměvy a ignoraci. Pak chladnou profesionalitu. Pak jsem mu jasně ukázala snubní prsten a řekla mu, že jsem vdaná. Jeho odpověď? „On to nemusí vědět,“ řekl s úšklebkem a já cítila, jak mi po zádech přeběhl mráz. Bylo to, jako by si myslel, že je to nějaká hra. Hra, kterou jsem já hrát nechtěla.
Minulou noc to ale vyvrcholilo. Bylo ticho, klid před bouří. Moje kolegyně zrovna v zadní místnosti čistila fritézu. Zvonek nade dveřmi se rozezněl a vešel on. Srdce se mi sevřelo. Jako obvykle si vzal plechovku toho nejlevnějšího piva a stírací los. Pak přišel k pultu.
Celou dobu, co jsem mu markovala nákup, si mě přejížděl pohledem od hlavy k patě, jako bych byla kus masa. „Neměli by tak hezkou holku, jako jste vy, nechávat tady na noční samotnou,“ prohodil. Dávala jsem mu najevo svůj nesouhlas pohledem plným znechucení, ale myslím, že mému obličeji nevěnoval pozornost.
Nakonec, když jsem mu podávala účtenku, naklonil se přes pult. Cítila jsem z něj pach cigaret. „Hele,“ zašeptal konspirátorsky. „Co kdybychom se po vaší směně šli někam spolu pobavit? Jen my dva.“
A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Po všech těch měsících, po vší té trpělivosti. Místo dalšího slušného odmítnutí ze mě vyletěl jakýsi posměšný smích, směsice údivu a naprostého znechucení. A pak jsem ze sebe dostala jediné, ale zato upřímné a hlasité slovo: „FUJ!“
Nečekala jsem, že to bude mít velký účinek. Možná, že se naštve, začne nadávat. Místo toho vypadal naprosto zaskočeně. Jeho samolibý úsměv zmizel. Vypadal skutečně zraněně. Jako by mu někdo ublížil. Najednou jsem se cítila trochu provinile, ale ne dost na to, abych to vzala zpět. Podala jsem mu jeho nákup a on beze slova odešel. Atmosféra byla tak trapná, že by se dala krájet.
Přemýšlela jsem, jestli mu někdy v životě někdo řekl na rovinu, že je jeho chování odporné. Možná byl zvyklý jen na nervózní chichotání a zdvořilé odmítání, které si mohl vyložit jako hru.
Druhý den si mě zavolal vedoucí. „Tak mi včera v noci volal jeden rozzuřený zákazník,“ začal a snažil se nesmát. „Prý jste ho ponížila a ‚zpochybnila jeho mužství‘. Žádal vaši hlavu na stříbrném podnose.“ Poté, co jsem mu vylíčila svou verzi příběhu a měsíce obtěžování, jen si povzdechl. „Moniko, udělala jste dobře. Ten člověk obtěžoval i jiné holky před vámi. Vaše reakce byla možná neortodoxní, ale zjevně účinná. Žádný postih samozřejmě nebude.“
Od té doby jsem toho pána neviděla. A i když jsem se na chvíli cítila provinile, teď cítím jen úlevu. Možná, že někdy je ta nejupřímnější, nejniternější reakce tou jedinou, která skutečně funguje.
