Článek
Po dlouhém zvažování jsme vybrali velký all-inclusive resort v Turecku. Bylo tam všechno: bazény, moře, animační programy a hlavně, nekonečné jídlo a pití po celý den. Mysleli jsme si, že je to ideální volba pro všechny generace. Pro mé rodiče to byla příjemná změna. Ale pro mého tchána, Mirka, to nebyla dovolená. Byla to životní výzva. Byla to hra „Poraz systém“, a on byl odhodlaný ji vyhrát.
Mirek je dítětem své doby. Vyrostl v socialismu, v době, kdy se na banány stály fronty a kdy se nic nevyhazovalo. Je to muž, který dokáže opravit cokoliv, ale jehož hlavní životní filozofií je „šetřit“ a „nepřijít zkrátka“. Představa, že někde na světě existuje místo, kde je jídlo „zadarmo“ (nebo spíše v ceně), byla pro jeho mozek, zvyklý na přídělový systém, naprosto revoluční.
Všechno to začalo hned první ráno u snídaně. Vešli jsme do obrovské, klimatizované jídelny, kde se podél stěn táhly metry a metry stolů prohýbajících se pod jídlem. Byly tam hory ovoce, desítky druhů sýrů a salámů, teplý pult s vajíčky a slaninou, sekce s palačinkami a vaflemi, pulty se sladkým pečivem. Viděla jsem, jak se tchánovi rozšířily zorničky. Zastavil se uprostřed místnosti a s posvátnou úctou se rozhlížel. „Tohle všechno…“ zašeptal nevěřícně. „Tohle všechno si můžeme vzít?“
„Ano, tati, kolikrát chcete,“ odpověděl mu Karel se smíchem. A tím odjistil granát. Tchán popadl největší talíř, jaký našel, a vydal se na svou křížovou výpravu. Jeho snídaně byla uměleckým dílem absurdity. Vedle míchaných vajíček se slaninou si naložil tři druhy dortů, na to navršil kopec melounu, přidal pár palačinek s čokoládou a volné místo zaplnil několika kolečky salámu. Snědl to všechno, do posledního drobečku. Mysleli jsme si, že tím to končí. Mýlili jsme se. To byl jen začátek.
Když dojedl, vstal a s prázdným talířem se vydal k bufetu znovu. Ale tentokrát nemířil ke stolu. Začal nenápadně, ale systematicky, připravovat svačinu. A oběd. A pravděpodobně i večeři. Moje tchyně Jana, která seděla vedle mě, jen zbledla a snažila se být neviditelná.
Tchánův systém byl propracovaný. Nejprve vzal několik housek, rozkrojil je a naplnil je sýrem a šunkou. Každou pečlivě zabalil do ubrousku a zastrčil do své plážové tašky. Pak přešel k ovoci. Do kapes si naskládal několik jablek a banánů. Všiml si automatu na džus. Vrátil se ke stolu, vzal prázdnou plastovou lahev, kterou si zřejmě prozíravě přinesl, a pod záminkou, že si jde pro vodu, ji nenápadně naplnil pomerančovým džusem až po okraj.
„Mirku, proboha, nech toho, co to děláš?“ syčela na něj tchyně, když se vrátil. „Vždyť je to trapný! Všichni se na nás dívají!“ Tchán se na ni jen nechápavě podíval. „Co blázníš, Jano? Vždyť je to zaplacený! To tady přece nenecháme shnít! Co kdybychom měli u bazénu hlad? Nebo na pláži? Tam stojí jedna cola pět eur!“ Jeho logika byla neprůstřelná. On nekrade. On jen optimalizuje využití již zaplacených zdrojů.
Tento rituál se opakoval s železnou pravidelností u každého jídla. U oběda balil do ubrousků grilované kuřecí paličky a kousky pizzy. U večeře si na talířek naskládal pyramidu z dezertů a s vážnou tváří ji pronesl přes celou jídelnu do našeho pokoje s odůvodněním, že „je to na noc, kdyby nás honila mlsná“. Náš hotelový pokoj, respektive minibar, se proměnil ve skladiště pašovaného jídla. Vedle malých lahviček s alkoholem se tísnily oschlé housky, zpocený sýr a několik kousků baklavy.
Pro mě to bylo utrpení. Styděla jsem se. Pokaždé, když tchán vyrazil na svou „loveckou“ výpravu k bufetu, snažila jsem se předstírat, že k nám nepatří. Sklápěla jsem pohled, dívala se do telefonu a modlila jsem se, aby si nás nikdo z ostatních českých turistů nevšiml. Personál hotelu se na nás už díval s pobaveným soucitem.
Jednou večer jsem to nevydržela. „Karle, musíš mu něco říct!“ prosila jsem manžela, když jsme seděli na balkoně. „Je to strašně ponižující. Vždyť vypadáme jako největší chudáci.“ Karel se jen zasmál. „Ale prosím tě, Pavlo, nech ho. Podívej se na něj. On je šťastný. Pro něj je tohle vrchol blaha. Celý život dřel a obracel každou korunu. A teď je v ráji, kde mu dávají jídlo zadarmo. On to nebere jako ostudu. Bere to jako sport. Jako vítězství nad systémem. Každá houska v jeho tašce je pro něj malá trofej.“
Možná měl pravdu. Když jsem se na tchána podívala jeho optikou, viděla jsem něco jiného. Viděla jsem muže, který je nadšený z hojnosti, kterou nikdy nezažil, a který se jen snaží zajistit, aby jeho rodina měla všechno, i když zrovna neleží u stolu v jídelně.
Poslední den naší dovolené jsme se balili. Tchán stál nad svou plážovou taškou a řešil logistický problém, jak do ní naskládat šest jablek, dvě housky se salámem a tři kousky tureckého medu, které si připravil na cestu do letadla. Podívala jsem se na něj, na toho sedmdesátiletého kluka s rozzářenýma očima, který právě objevil kouzlo světa, a můj pocit studu se změnil v jakousi dojatou náklonnost.
Naše dovolená snů se změnila v týdenní komedii s názvem „Mirek v říši divů“. A já jsem si uvědomila, že i když to bylo občas trapné, byla to vlastně ta nejlepší dovolená, jakou jsme mohli mít. Protože jsme se u ní smáli tak, jako už dlouho ne. A ten příběh, ten budeme vyprávět našim dětem ještě za dvacet let.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
