Článek
Pracuji v jedné z těch moderních prosklených budov v pražském Karlíně. Sedíme v obrovském open space, kde slyšíte každé kýchnutí a každý telefonát. A taky každý trapný vtip a každou urážku, kterou vypustil z úst můj kolega Mirek.
Mirek byl ztělesněním všeho, co na lidech nesnáším. Byl to ten typ chlápka, co si myslí, že oplzlé narážky na délku sukně jsou skvělý způsob, jak polichotit kolegyním. Všechny jsme se při jeho slovech jenom otřásly odporem.
Nejhorší ale byl k naší kolegyni Oksaně, která přišla z Ukrajiny. Mirek si nenechal ujít jedinou příležitost, aby utrousil nějakou rádoby vtipnou, ale ve skutečnosti hnusně rasistickou poznámku. Když si Oksana jednou postěžovala, že jí není dobře, prohodil přes celou kancelář, že „ukrajinská medicína je asi trochu pozadu“. V tu chvíli jsem měla chuť mu hodit na hlavu monitor.
Byl to prostě arogantní, hlučný a krutý člověk, který si liboval v tom, že se ostatní v jeho přítomnosti cítí nepříjemně. Nikdo se mu ale nedokázal postavit. Vedení jeho chování přehlíželo a my ostatní jsme jen sklápěli hlavy a snažili se ho ignorovat.
Každý den si k obědu nosil sáček sušených jablečných křížal. Seděl u stolu a schválně je jedl co nejhlasitěji, křup, křup, křup, jako by chtěl, aby všichni věděli, jak zdravě žije. A právě ty jeho křížaly se staly nástrojem mé pomsty.
Nešlo mi o jídlo. Chodila jsem na obědy, hlady jsem netrpěla. Šlo mi o princip. Chtěla jsem mu něco vzít. Chtěla jsem, aby se aspoň na chvíli cítil bezmocný a naštvaný.
Než jsem ale začala s akcí, potřebovala jsem si vytvořit dokonalé alibi. Dva dny před první krádeží jsem zinscenovala malé divadlo. Mirek zrovna svačil a já jsem k němu přišla s nevinným úsměvem.
„Miri, můžu si vzít jednu? Vypadají dobře,“ řekla jsem a natáhla ruku k jeho talířku. Vzala jsem si jednu křížalu a už jsem ji skoro dávala do pusy, když jsem se zarazila.
„Počkej, tohle není jenom s příchutí, že ne? To jsou opravdová jablka?“ zeptala jsem se s předstíraným zděšením. Mirek přikývl.
Okamžitě jsem křížalu položila zpátky na talíř, jako by pálila. „Ježíš, promiň, já úplně zapomněla. Já jsem na jablka strašně alergická, otekla bych,“ řekla jsem a rychle si šla demonstrativně umýt ruce. Bylo to mnohem uvěřitelnější, než kdybych mu to jen tak řekla. Mirek se jen ušklíbl. Mise splněna.
O dva dny později jsem udeřila poprvé. Počkala jsem si, až odejde na záchod. Rychle jsem proklouzla do kuchyňky, popadla jeho sáček s křížalami, strčila si ho do kabelky a vrátila se na své místo, jako by se nic nestalo.
Srdce mi bušilo, ale byl to ten příjemný druh adrenalinu. V polední pauze jsem nešla do kantýny. Místo toho jsem si sedla na lavičku v parku na Vítkově, vytáhla jeho křížaly a s obrovským uspokojením je začala jíst. Každé křupnutí bylo jako malé vítězství.
Když se Mirek vrátil a zjistil, že jeho svačina zmizela, byl nepříčetný. Chodil po kanceláři a na každého syčel, kdo mu ukradl jeho jídlo. Když se zastavil u mě, jen jsem se na něj soucitně podívala. „Fakt ti to někdo vzal? To je hrozný,“ řekla jsem a on beze slova odkráčel. Nemohl mě podezírat. Vždyť já jsem přece ta chudinka s alergií.
Tenhle můj malý rituál pokračoval zhruba dva měsíce. Asi desetkrát jsem mu takhle ukradla oběd a pokaždé si ho vychutnala v parku s pocitem dobře vykonané práce. Byla to malá, tichá pomsta, o které věděl jen jeden člověk. Já.
