Článek
Moje matka je invalidní kvůli neurologickému onemocnění. Byla diagnostikována, když jí bylo něco přes třicet, a já si ji pamatuji hlavně jako nemocnou a potřebující pomoc. Dříve jsem k ní vzhlížela jako k super-mámě, která dokáže překonat jakoukoli překážku. To bylo do doby, než zemřel můj otec.
Otec zemřel před více než deseti lety, když jsem byla ještě na střední škole. Po jeho smrti jsem si našla práci, uklízela dům, sekali trávu, nakupovala jídlo z peněz z brigády, platila účty, když jsem mohla, a většinu večerů vařila večeři pro mámu a sebe. Můj bratr byl doma zřídka, jen když chtěl spát nebo peníze.
Během let byl můj bratr desítky a desítkykrát ve vězení za všechno možné od řízení v opilosti přes držení drog až po krádeže od naší matky a napadení. V současné době je ve výkonu trestu. Nikdo ho nezmiňuje ani od něj nic neočekává, kromě mé matky, která mu v rozporu se soudním příkazem na ochranu, o který sama požádala, posílá peníze a týdně s ním mluví a píše mu dopisy.
Po maturitě jsem odešla na vysokou školu na druhý konec republiky. Potkala jsem svého manžela a doma jsem trávila stále méně času. Když jsme s manželem přijeli na návštěvu, scénář byl vždy stejný: uklidit mámin dům, nakoupit jí jídlo, uvařit pro ni, postarat se o ni.
S matkou jsem si jasně stanovila, že bratra nepustím do svého života. Vyhrožoval mi zabitím (kvůli sirupu na kašel!), shodil mě ze schodů a vyrazil dveře, aby se ke mně dostal. Nepochybuji o tom, že by se pokusil ublížit mému dítěti, mému manželovi nebo mně, aby dostal, co chce. Mám nulový kontakt s ním.
Léta jsem matce nabízela pomoc s přestěhováním blíž ke mně. S manželem jsme dokonce měli realitního makléře a začali proces prodeje našeho domu, abychom našli dům s prostorem pro mámu. Mojí jedinou podmínkou bylo, aby do života mého syna nepřivedla mého bratra. To rezolutně odmítla. Odmítla také domovy pro seniory.
Teď, když měla tento týden operaci, se z ničeho nic objevila rodina. Upřímně, jsem z toho znechucená. Lidé, kteří mi ani nepošlou vánoční přání, mi říkají, že „zanedbávám“ svou matku, protože si odmítám vzít volno a jet se o ni starat. Nezajímá je, že bych pravděpodobně přišla o práci. „Někdy se musíš naučit vyrovnat se životem. Nemůžeš ho jen ignorovat,“ řekli mi. Zřejmě to znamená ztratit práci, opustit mého batole v jeho formativních letech a starat se o matku.
Jsem na pokraji zhroucení. Příbuzní po mně chtějí, abych opustila svou práci, rodinu, malé dítě a přijela se na neurčito starat o mámu. Očekává se, že se o ni budu starat 24/7, bez otázek.
Moje matka v celém tom zmatku zaujala postoj, že ačkoli „nechce, abych přišla o práci,“ dobrá dcera by se měla o svou matku postarat. Upřímně, mám vůči tomuto prohlášení velkou zášť, protože moje matka mi od doby, co zemřel otec, nezavolala k narozeninám; nesnažila se navázat žádný vztah s mým synem; a za posledních dvanáct let mohu na jedné ruce spočítat, kolikrát mi zavolala jen tak, aby se zeptala, jak se máme.
Už to nemůžu vydržet. Můj manžel říká, ať přeruším kontakt se všemi (to je VŠECHNA rodina, která mi zbyla), protože vidí, jak pláču. Ale pak mám pocit, že jim dám to, co chtějí, že? Podívejte se na Evu, taková mizerná lidská bytost a tak neschopná „vyrovnat se životem“, že se prostě rozhodla nás všechny ignorovat.
Nic, co řeknu, není dost dobré. A nic, co řeknu, nikdy dost dobré nebude.
Cítíte se také v pasti rodinných očekávání? Jste jediný, kdo se stará, zatímco ostatní jen kritizují? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste na to sami.
