Článek
Říkali, že mě milují, ale když jsem jako malá omylem rozlila čaj, slyšela jsem jen unavený povzdech a „Ježišmarja, Evo, co zase děláš? Jsi jak malá.“ Cítila jsem se jako otravný hmyz. Jako problém, který je třeba vyřešit.
Říkali, že mě podporují ve škole. „My víme, že na to máš, jsi chytrá holka.“ Ale ta podpora znamenala, že jakákoliv známka horší než jednička byla důvodem ke zklamání a kázání. Jejich víra v mé schopnosti nebyla polštářem, ale bičem.
Říkali, že mě podporují, ale pamatuju si ten výjev v papírnictví před začátkem školního roku. Nahlas, přede všemi, si stěžovali, jak je všechno drahé. „Tohle značkové pravítko nepotřebuješ. Koupíme to nejlevnější. A tyhle sešity? Zbytečnost. Ať mi paní učitelka zavolá, jestli to fakt musíte mít!“ Cítila jsem se ponížená a provinilá, že vůbec něco potřebuju.
Podporovali mé zájmy, ale jen ty „užitečné“. Hodiny klavíru? Ano, to je reprezentativní. Ale když jsem chtěla chodit na kroužek keramiky, bylo to jen „patlání se v hlíně“. Můj bratr to má dodnes. Je mu osmadvacet, bydlí u nich, protože si nemůže dovolit vlastní bydlení, a když si po práci na hodinu sedne k počítači, aby si zahrál hru, máma ho peskuje, že „sedí u těch blbostí místo aby dělal něco pořádného“.
Říkali, že by mě vzali kamkoliv, ale když jsem chtěla jet do akvaparku, celou cestu si stěžovali na dopravu, cenu benzínu a davy lidí. Jejich otrávenost byla tak hustá, že jsem se příště bála o cokoliv požádat. A když jsem si pak postěžovala, že nikam nejezdíme, přišla ta rána: „Vždyť jsi nic neřekla! Kdybys řekla, tak jsme tě vzali!“
Tohle je ten zmatek, ve kterém žiju. Ta nejhorší vzpomínka? Bylo mi asi dvanáct a prožívala jsem nějakou dětskou depresi. Sebrala jsem všechnu odvahu a přiznala se jim, že se mi nechce žít a nevím proč. Neobjali mě. Nedali mi pusu. Jen se na mě rozzlobili. „Jak můžeš něco takového říct? Jsi nevděčná! Podívej se, co všechno pro tebe děláme!“ Jejich „miluju tě“ neplatilo, když jsem nebyla veselá, vděčná a bezproblémová.
Říkali mi, ať se o sebe starám, ale nenaučili mě jak. Říkali, že chtějí, abych byla zdravá, ale když jsem v šestnácti očividně trpěla poruchou příjmu potravy, neřekli ani slovo. Jen se zlobili, že se u nedělního oběda „nimrám v jídle“.
Takže ano, milovali mě. Ale byla to láska podmíněná. Láska transakční. Láska, která existovala jen tehdy, když jsem plnila jejich očekávání. Milovali představu o mně, ne skutečnou mě. A jak se mám smířit s tím, že ta největší láska mého života byla zároveň mým největším zraněním? Jak mám zaplnit tu prázdnotu, kterou ve mně zanechala láska, jež víc brala, než dávala? Nevím.
Zápasíte také s protichůdnými vzpomínkami na dětství? S pocitem, že jste byli milováni, a přesto vám něco chybělo? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíme, že v tomhle zmatku nejsme sami.
