Článek
Stalo se to před pár dny. Seděli jsme s Veronikou, mojí novou přítelkyní, u nás doma a povídali si. Je úžasná, milá, chápavá, prostě sluníčko, které mi po dlouhé době zase svítí do života. Najednou se ke mně rychle otočila, aby se mě na něco zeptala, a zvedla při tom ruku, asi aby na něco ukázala nebo zdůraznila svá slova. A já… já jsem instinktivně ucukl, skoro jsem odskočil, jako by mě chtěla praštit. V očích se mi okamžitě objevily slzy. Veronika se na mě zmateně podívala, vůbec nechápala, co se děje. A já se jí nedivím. V tu chvíli se mi totiž vrátily vzpomínky na peklo, které jsem prožil před pár lety.
Bylo to asi tři roky zpátky. Chodil jsem s Nikolou a miloval jsem ji tak moc, že bych pro ni udělal první poslední. A taky jsem dělal. Snažil jsem se, aby byla šťastná, ale ona si procházela vlastním trápením. Ještě než jsme spolu začali chodit, zemřel jí táta, a když už jsme byli pár, umřela jí na rakovinu i máma. Bylo toho na ni moc a já se ji snažil utěšovat, být jí oporou. Možná jsem to začal až přehánět, protože naši na mě kvůli tomu začali být přísnější, a já je často neposlouchal, jen abych Nikole udělal radost, abych ji rozveselil.
Jenže pak, pár měsíců nato, se to zvrtlo. Jednou se strašně naštvala, protože jsem jí neřekl, že pro ni chystám dárek k výročí – takové album s našimi fotkami a vzpomínkami, na kterém jsem si dal fakt záležet. Úplně vyletěla, ten dárek roztrhala na kusy, zničila všechno, co se zničit dalo. Měl jsem slzy na krajíčku, když jsem viděl, jak se zachovala k něčemu, na čem jsem tak tvrdě pracoval. A ona? Řekla mi, ať „přestanu fňukat jako malá děvka“ a vrazila mi facku. Úplně mě to zaskočilo, nikdy předtím nic takového neudělala. Jenže to byl jen začátek.
Od toho dne, každý den nebo obden, mě začala bít. Dvakrát, třikrát denně facka, pěst do ramene, kopanec… kamkoliv. A já to prostě snášel. Nikdy jsem se nehádal, nikdy jsem to nikomu neřekl. Občas jsem měl modřiny, ale vždycky jsem se vymluvil, že jsem se zranil při tréninku – začal jsem tehdy chodit do posilovny, abych se odreagoval a možná i trochu zesílil, naivně jsem si myslel, že to pomůže. Z extrémně emočně násilného chování přešla k fyzickému a já nevěděl, jak se s tím vyrovnat. Chtěl jsem odejít, ale bál jsem se. Vždycky vyhrožovala, že se zabije, a já jsem nechtěl, aby se to stalo. Zůstal jsem s ní dva roky. Dva roky neustálého strachu a bolesti, maskované láskou, kterou jsem k ní pořád někde hluboko cítil. Skončilo to, až když odjela studovat někam do zahraničí, myslím, že do Anglie. Až tehdy jsem konečně poznal, jaké to je žít bez neustálého strachu z bolesti.
A teď, zpátky do přítomnosti. Veronika na mě koukala s vytřeštěnýma očima a ptala se, co se stalo. A já se poprvé v životě někomu svěřil. Všechno jsem jí to řekl. O Nikole, o tom bití, o strachu. Brečel jsem jako malý kluk. A víte co? Cítím obrovskou úlevu. Jako by ze mě spadl ten největší balvan. Jenom se cítím hrozně, když vím, že takhle můžu reagovat na prudké pohyby ještě hodně dlouho. Ale Veronika mě jen objala a řekla, že to spolu zvládneme. A já jí věřím.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
