Článek
Když jsem čerstvě po konzervatoři nastoupila jako učitelka hudební výchovy na Arcibiskupské gymnázium na Malé Straně, měla jsem hlavu plnou ideálů. Chtěla jsem v dětech probouzet lásku k hudbě, ukazovat jim krásu harmonií a vést je k umění. Realita, jak už to tak bývá, byla poněkud prozaičtější. A jmenovala se tercie B.
Třída plná třináctiletých kluků, jejichž hlavní zájmy se točily kolem čehokoliv, jen ne kolem gregoriánského chorálu. A právě já jsem dostala na starost školní sbor, který jsem měla připravit na nadcházející mši.
Otec duchovní, starý a laskavý kněz, si mě jednoho dne zavolal do kabinetu. „Paní učitelko,“ pravil s úsměvem, „pro tuto slavnost jsem vybral nádherný kus. Panis Angelicus od Césara Francka. Jistě to s chlapci zvládnete skvěle.“
Přikývla jsem, i když jsem v duchu umírala. Panis Angelicus. Chléb andělský. Nádherná skladba. Až na jedno slovo. To první. Panis. Slovo, které se nebezpečně, ale opravdu nebezpečně podobá jinému, mnohem méně svatému slovu, které je středobodem vesmíru každého kluka v tercii.
Před očima se mi okamžitě promítl ten hororový scénář. Rozdám noty. Chlapci si přečtou první slovo. Někdo se uchechtne. Další se přidá. Během deseti vteřin se celá zkouška změní v hurónský řehot a já, nová, nezkušená učitelka, která se červená i při sledování romantického filmu, budu stát uprostřed třídy a nebudu vědět, co dělat.
Ne, to jsem nemohla dopustit. Moje čerstvě nabytá autorita by byla v troskách. Musela jsem vymyslet plán. A tak se zrodila moje malá, ale geniální lež.
Celé týdny jsem sbor učila píseň takzvaně „orálně“. Žádné noty, žádný text. Jen metodou „opakujte po mně“. A když jsme došli k onomu kritickému slovu, zpívala jsem ho záměrně špatně. Místo „Pa-nis“ jsem je učila zpívat jen „Pa-ni“. Znovu a znovu. „Pa-ni An-ge-li-cus…“
Chlapci to bez reptání opakovali. Neměli důvod pochybovat. Vrtalo jim to hlavou jen minimálně, latina pro ně byla stejně záhadná jako astrofyzika.
Den D nadešel. Zkouška, na které jsem konečně musela rozdat noty. Srdce mi bušilo až v krku. Rozdala jsem papíry a s co největší samozřejmostí jsem prohodila do ticha: „Jen tak mimochodem, chlapci, v církevní latině se u některých slov koncové ‚s‘ nevyslovuje. Je to taková historická zvláštnost. Tak, a teď všichni pozor, jedeme od začátku, ať to stihneme. Raz, dva, tři…“
Okamžitě jsem začala hrát na klavír a nedala jim ani vteřinu na přemýšlení, natož na dotazy nebo podrobné zkoumání textu. Zpívali. A zpívali „Pa-ni“, přesně jak jsem je to naučila.
Zlatý hřeb přišel během samotného vystoupení v kostele. Chlapci stáli v řadě, před sebou pultíky s notami, které tam byly ze strategických důvodů, aby to vypadalo profesionálně.
A jak zpívali, stalo se přesně to, v co jsem doufala. Několik z nich, těch pozornějších, si při pohledu do not všimlo toho „s“ na konci a podvědomě ho při zpěvu přidalo. Jejich „panis“ se ale dokonale ztratilo v chóru ostatních, kteří poslušně zpívali „pani“.
Výsledek? Pro každého, kdo píseň znal, to znělo naprosto správně. Lehce nedbalá výslovnost sboru, kde se sem tam nějaká ta koncová souhláska ztratí, ale v celku to znělo přesně tak, jak mělo.
Po mši za mnou přišel otec duchovní a třásl mi rukou. „Paní učitelko, bylo to nádherné! Ta výslovnost, ta čistota! Vynikající práce!“
Jen jsem se skromně usmála a poděkovala. V duchu jsem si gratulovala k nejlepšímu pedagogickému rozhodnutí svého dosavadního života. A víte co? Udělala bych to znovu. Stoprocentně.
Museli jste někdy v práci použít malou, kreativní lež, abyste se vyhnuli trapné nebo nepříjemné situaci? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Ty nejlepší historky si zaslouží být slyšeny!
