Článek
Jsem v místní facebookové skupině, kde si lidé z našeho města dávají věci zadarmo. Je to skvělá věc. Párkrát jsem tam sehnala hezké, skoro nové oblečení pro mého malého syna od maminek, které byly moc milé. Chtěla jsem taky přispět a udělat někomu radost. Při úklidu jsem našla pět deštníků, které jsme už nepoužívali, ale všechny byly v perfektním stavu. Pečlivě jsem každý z nich zkontrolovala, vyfotila je a dala inzerát do skupiny s tím, že je daruji za odvoz.
Bydlíme v novém bytovém domě, kde se vchodové dveře zamykají, a já nerada dávám cizím lidem kód. Proto jsem do inzerátu napsala, že deštníky nechám připravené v tašce přede dveřmi. Ozvala se mi jedna paní, že by si pro ně druhý den ráno přijela. Napsala jsem jí, že mám zrovna v tu dobu nějaké online pracovní schůzky, ale ona mě začala prosit, ať to pro ni nějak udělám, že jindy nemůže. Nakonec jsem souhlasila.
Ráno, než jsem usedla k počítači, jsem dala deštníky do tašky a položila ji hned vedle našich vchodových dveří zvenku. Abych jí to co nejvíce usnadnila, udělala jsem všechno, co jsem mohla. Poslala jsem jí adresu nejbližšího domu hned vedle našeho vchodu. Poslala jsem jí dvě fotky, kde přesně taška leží. A dokonce jsem jí poslala i snímek obrazovky z Google mapy se šipkou, která ukazovala na místo. Blbuvzdornější už to být nemohlo.
Asi o hodinu později mi začal vibrovat telefon. Byla to ona. Poslala mi snad deset zpráv za sebou. Psala, že tam žádný vchod není, že jsem jí schválně dala špatnou adresu a že si z ní dělám legraci. Byla jsem v šoku. Jak to nemůže najít? Vždyť jsem jí poslala fotky i mapu! Snažila jsem se jí v rychlosti mezi schůzkami poradit, ale byla nepříjemná a obviňovala mě ze lži.
Asi po třech minutách přišla další zpráva. „Aha, tak už to vidím.“ A hned nato další: „Doufám, že jsou v dobrém stavu.“ Zůstala jsem na to jen zírat. Nejenže mě obvinila, že jsem lhářka, ale ještě měla tu drzost zpochybňovat stav věcí, které dostávala úplně zadarmo. Už tehdy jsem si říkala, že vděk asi nebude její silná stránka. Ale to nejlepší mě teprve čekalo.
Myslela jsem, že tím je celá věc vyřízená. Ale o minutu později přišla další zpráva, která mi naprosto vyrazila dech. „A nechtěla byste se ještě podívat, jestli náhodou nemáte doma nějaké citrony nebo zeleninu ze zahrádky, co byste mi k tomu dala?“ Ta drzost byla tak neuvěřitelná, že jsem se musela začít smát.
Bydlím v bytě ve městě. Nemám žádnou zahrádku. A i kdybych měla, proč bych proboha dávala cizí, nepříjemné paní svou vlastní úrodu? Napsala jsem jí stručně, že žádnou zeleninu bohužel nemám. Místo aby se omluvila za svou troufalost, začala si znovu stěžovat.
„No dobře,“ napsala. „Ale stejně si myslím, že to od vás nebylo hezké, nedat mi vaši skutečnou adresu. Bylo to pro mě hrozně matoucí a pro lidi jako já, kteří mají špatnou orientaci, je to pak hrozně těžké.“ Znovu házela vinu na mě za to, že neumí číst mapu.
Už jsem neměla sílu ani chuť se s ní dál dohadovat. Cokoliv bych napsala, bylo by zbytečné. Moje snaha udělat dobrý skutek se proměnila v absurdní komedii. A tak jsem jí na její dlouhou stížnost odpověděla jen dvěma slovy. „Rádo se stalo.“ Od té doby se neozvala. Deštníky si vzala, ale slušně poděkovat už asi nestihla.
Celá ta zkušenost ve mně zanechala zvláštní pachuť. Člověk chce být hodný, chce pomoct, chce poslat dál věci, které už nepotřebuje. A pak narazí na někoho, kdo nejenže nepoděkuje, ale ještě vás obviní ze lži, zkontroluje kvalitu daru a drze si řekne o přídavek. Je to smutné, ale asi je to taky součást života. A já jsem si alespoň potvrdila, že žádné citrony, které bych jí mohla dát, doma naštěstí nemám.
