Článek
Vzduch voní dezinfekcí a beznadějí. Lékař, asi padesátiletý sympatický muž, si prohlíží výsledky mých testů a pak se na mě podívá přes brýle.
„Paní Ivo, všechny testy jsou v normě. Ty vaše migrény, stejně jako ten ekzém, se kterým se léčíte na kožním… je to z velké části psychosomatické,“ řekne tím klidným, profesionálním tónem. „Ve vašem životě musí být obrovský stres. Nemůžete v sobě všechno takhle dusit. Vaše tělo na to reaguje.“
Usměju se. Kývnu. Poděkuju. Vezmu si recept na další léky proti bolesti. Ale uvnitř řvu. Řvu tak, že by to zbořilo zdi téhle ordinace. Protože on má pravdu. A zároveň se strašlivě mýlí.
Protože co znamená „nemůžete to v sobě dusit“? Jak se to dělá? Jak se emoce „nedusí“? Já to nevím. Nikdo mi nikdy neukázal návod.
Z ordinace se mi v hlavě vynoří vzpomínka, ostrá jako střep. Je mi osm let. Moje nejlepší kamarádka se odstěhovala a já sedím v kuchyni a pláču. Je mi strašně, strašně smutno. Přijde máma, podívá se na mě a s netrpělivým povzdechem pronese tu větu. Tu větu, která definovala mé dětství. „Prosím tě, nebreč kvůli každý hlouposti. Svět se netočí jenom kolem tebe. Musíš být silná holka.“
A já jsem se snažila. Tak moc jsem se snažila být silná holka. Naučila jsem se polykat slzy. Naučila jsem se potlačovat vztek. Naučila jsem se nedávat najevo strach. Naučila jsem se všechny své „špatné“ pocity zamknout hluboko do trezoru ve své duši. Protože silné holky přece nebrečí. Silné holky nic nepotřebují. Silné holky nikoho neotravují svými pocity.
A teď je mi dvaačtyřicet. A ten trezor praská. Jeho obsah se dere ven jedinými cestami, které zná. Skrz moji kůži, která pálí a svědí, jako by chtěla utéct z mého těla. Skrz moji hlavu, která mi buší v záchvatech migrény tak, že si přeju nebýt.
Moje tělo křičí. Křičí všechen ten smutek, všechen ten strach a všechen ten vztek, který jsem jako dítě nesměla projevit. Moje nemoci nejsou jen „psychosomatické“. Jsou to zhmotněné, nezpracované slzy osmileté holčičky.
A největší ironie? Kdybych dnes přišla za mámou a řekla jí, že mám zase migrénu, pohladila by mě po ruce. „Chudinko naše, ty si tak vytrpíš,“ řekla by. Mé fyzické bolesti rozumí. Soucítí s ní. Ale ten původní, emoční záchvat, ten by odsoudila i dnes.
Odcházím z nemocnice na rušnou ulici. Dívám se na lidi kolem. Všichni vypadají tak normálně. Kolik z nich v sobě taky nosí toho malého, umlčeného kluka nebo tu „silnou“ holčičku? Kolik z nich platí svým zdravím za to, že se v dětství naučili mlčet?
Nevím, jak se uzdravit. Ale poprvé v životě vím, co je moje skutečná diagnóza. Není to migréna ani ekzém. Je to život prožitý v tichosti. A mým úkolem teď není jen léčit kůži a tlumit bolest. Mým úkolem je naučit se konečně křičet.
Projevuje se vaše emoční bolest z dětství i na vašem těle? Cítíte, že vaše nemoc je jen křikem duše, kterou nikdo neslyšel? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste sami, kdo nese tíhu nevyslovených pocitů.
