Článek
Dlouhá léta jsem žila ve lži. Věřila jsem, že naše rodina je sice komplikovaná, ale v jádru normální. Věřila jsem, že hádky, které jsme s mámou neustále měly, jsou vždycky chybou nás obou. Věřila jsem jejím výčitkám a manipulacím. Až v posledních letech jsme si s tátou začali všímat, že něco není v pořádku. Že ten problém možná není v nás, ale v ní. Ale až jeden jediný večer, jedna jediná věta, mi ukázal celou, mrazivou pravdu.
Všechno se to stalo předloni v zimě. Už nějakou dobu jsem se potýkala s vysokým krevním tlakem. Snažila jsem se jíst zdravěji, omezovat sůl a celkově na sebe dávat pozor. Jeden den jsem ale udělala chybu a dala si k obědu něco nezdravého. Tělo zareagovalo okamžitě. Zatočila se mi hlava a já jsem uprostřed obýváku omdlela a zhroutila se na zem.
Probrala jsem se o chvíli později a nade mnou stála matka. Ale v její tváři nebyla starost. Byl v ní jen chladný, kritický výraz. Místo aby se zeptala, jestli jsem v pořádku, spustila na mě přednášku o mém hrozném jídelníčku. Kázala mi o zdravém životním stylu a vyčítala mi tu jednu chybu, kterou jsem udělala. Bylo to absurdní a pokrytecké.
Moje matka sama trpí vysokým tlakem, má nadváhu a její strava je mnohem, mnohem horší než ta moje. Ale v jejím světě byla ona ta dokonalá a já ta, která selhává. V tu chvíli jsem neměla sílu se hádat. Cítila jsem se slabá, ponížená a hlavně neuvěřitelně sama. Ten nejhorší okamžik ale teprve měl přijít.
Ten večer byla atmosféra u nás doma napjatá. Seděla jsem tiše na gauči, stále v šoku z toho, co se stalo. Matka chodila po místnosti a bylo na ní vidět, že v ní vře vztek. Nevím proč. Možná proto, že jsem jí svým kolapsem narušila její klidný večer. Nakonec se sebrala a beze slova zamířila nahoru do patra do své ložnice.
Uprostřed schodů se ale zastavila. Otočila se na mě. Její obličej byl bez jakékoliv emoce, její oči byly chladné jako led. A pak pronesla větu, která se mi navždy zaryla do paměti. Větu, kterou nikdy nezapomenu. „Víš, já už s tebou nějak přestávám soucítit,“ řekla naprosto klidným a věcným tónem. A pak se otočila a pokračovala nahoru.
Zůstala jsem sedět v tichu a zírala na prázdné schodiště. Její slova ve mně rezonovala jako úder do zvonu. V tu chvíli mi to všechno došlo. To nebyla jen unavená a frustrovaná matka. To byla žena, která nemá v sobě ani špetku empatie. Žena, která vidí nemoc a slabost svého vlastního dítěte ne jako důvod k obavám, ale jako důvod k opovržení.
V ten okamžik spadla maska. Všechny ty roky citového vydírání, všechny ty hádky, kde jsem vždycky byla ta špatná, všechny ty chvíle, kdy zpochybňovala mé pocity. Najednou to všechno dávalo smysl. Moje matka mě nemiluje. Vidí mě jen jako prodloužení sebe sama, a pokud nesplňuji její očekávání, jsem pro ni jen na obtíž.
O pár měsíců později se ukázalo, že můj vysoký tlak nebyl jen důsledkem špatné životosprávy. Lékaři mi diagnostikovali chronické onemocnění ledvin. Bylo to vážné. A vzpomínka na matčina chladná slova v ten večer byla najednou ještě bolestivější. Ona se na mě zlobila a ztratila se mnou soucit ve chvíli, kdy jsem byla skutečně a vážně nemocná.
Tato zkušenost mi otevřela oči. S pomocí táty a odborníků jsem se od ní konečně začala citově odpoutávat. Už nevěřím jejím manipulacím a už se neobviňuji za její chování. Vím, že to nejsem já, kdo je tady ten špatný.
Píšu to sem proto, že vím, že nejsem sama. Vím, že existuje mnoho lidí, kteří prožívají podobné peklo s narcistickými rodiči. Chci vám všem říct: není to vaše chyba. Nenechte se zničit. Jakmile poznáte varovné signály, nečekejte a hledejte pomoc. Zůstat v takovém vztahu vám může zničit bezpečí, sebevědomí a celý život. Posílám lásku a sílu všem, kteří bojují.
