Článek
Můj boj začal asi před osmi lety. Začalo to nenápadně, ale postupně se můj život proměnil v peklo. Chronická bolest svalů a kloubů, tak silná, že jsem někdy sotva vylezla z postele. Neustálé kožní infekce. Vypadávání vlasů. A únava, tak hluboká a drtivá, jako byste chodili po světě s olověným závažím na nohou.
Prvních pár let našeho vztahu byl můj muž Petr (39) mým andělem strážným. Chápal to. Soucítil se mnou. Utěšoval mě pokaždé, když jsem se vrátila od dalšího lékaře s dalším neúspěchem.
Protože doktoři byli kapitolou samou pro sebe. Léta mi tvrdili, že mi nic není. Že je to „jen deprese“ a cpali do mě antidepresiva. Předepisovali mi prášky na bolest, aniž by znali příčinu. Nebo mě rovnou odbyli s tím, že si to jen namlouvám a že je to všechno „v mé hlavě“.
Postupně jsem to vzdala. Přestala jsem chodit k lékařům. Bylo zbytečné se doprošovat někoho, kdo vás neposlouchá.
A co bylo nejhorší, asi před rokem a půl se k nim přidal i Petr. Ten jediný člověk, který viděl mé utrpení z první ruky. Který mě viděl plakat bolestí. I on začal naznačovat, že možná přeháním.
„Opravdu tě to bolí tak moc?“ ptal se s pochybovačným podtónem. „Jsi si jistá, že to není jen psychické?“
Každá taková věta byla jako rána nožem. Zradil mě. Ten, kdo mě měl chránit, se přidal na stranu mých trýznitelů.
Před dvěma měsíci se ale stal zázrak. Šla jsem si jen pro recept ke své nové praktické lékařce. Byla tak milá a empatická, že jsem se jí se vším svěřila. Poprvé po letech mě někdo opravdu poslouchal.
Okamžitě mě poslala na hromadu testů a vyšetření. Prošla se mnou celou mou zdravotní historii. A pak, po dvou měsících, přišla s diagnózou. Autoimunitní onemocnění.
Konečně! Můj nepřítel dostal jméno. Nejsem blázen. Nepřeháním. Jsem skutečně nemocná. A co je nejdůležitější, dá se to léčit.
Začala jsem s léčbou a už teď se cítím lépe. A Petr? Ten se změnil zpátky v toho muže, kterého jsem si brala. Stonásobně se omlouval. Vozí mě na kontroly. Je neuvěřitelně podporující.
Ale já mu nedokážu odpustit.
Mluvili jsme o tom. Plakal a říkal, jak moc toho lituje. Ale ta bolest ve mně zůstává. Jak mi mohl nevěřit? Jak se mohl dívat na to, jak trpím, a myslet si, že si to vymýšlím?
Jsem na cestě k uzdravení těla. Ale nevím, jak uzdravit duši a vztah, ve kterém mi ten nejbližší člověk nevěřil, když jsem ho nejvíc potřebovala.
Procházíte si ve vztahu krizí a snažíte se odpustit, ale objevují se stále nové rány? Nevíte, kde je hranice, za kterou už nelze jít? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je třeba slyšet, že odpuštění není povinnost.
