Článek
Týden jsem byla pryč, na zasloužené dovolené. Ten pocit klidu ale okamžitě mizí. Dívám se na parapet, na tu hnědou, seschlou spoušť, která byla kdysi mojí chloubou. Všechny moje květiny, které jsem s takovou láskou pěstovala, jsou mrtvé. Zvadlé. Zničené. A já vím přesně proč.
Zvednu telefon a vytočím mámino číslo. Srdce mi buší. Ne vzteky, spíš zklamáním a únavou. „Ahoj, mami,“ řeknu, když to zvedne. „Ty jsi ty kytky vůbec nezalila, viď? Všechny umřely.“ Čekám. Čekám na ta dvě jednoduchá slova: „Promiň, Jani.“
Místo toho slyším povzdech. „Ježišmarjá, a to je taková tragédie? Vždyť je to jen pár kytek, koupíš si nový.“ A pak to přijde. Ta známá smršť výmluv a protiútoků. „Měla jsem toho strašně moc, úplně mi to vypadlo. A vůbec, mělas mi zavolat a připomenout mi to, víš přece, jakou mám hlavu.“ Najednou je to moje chyba. Chyba, že jsem se spolehla na její slib.
A mně se v tu chvíli vybaví jedna stará vzpomínka. Je mi asi pět let, sedím na koberci a dívám se na televizi. Běží Večerníček, možná Krteček nebo Maxipes Fík. Jedna postavička udělá druhé něco ošklivého. Ta druhá je smutná. A pak ta první přijde, sklopí uši a řekne: „Promiň.“ Pamatuju si ten pocit. To slovo mi znělo v hlavě jako nějaké kouzelné zaříkadlo. Slovo, které dokáže věci napravit. Slovo, které jsem doma nikdy neslyšela.
Máma na druhém konci telefonu stále mluví. Cítí, že nejsem spokojená, a tak nasadí těžší kalibr. Ten, který použila loni o Vánocích, když na mě půl hodiny křičela kvůli nějaké hlouposti a druhý den z ní vypadlo otrávené, proceděné mezi zuby: „No tak promiň, no.“ Ta omluva, která omluvou není. Je to jen způsob, jak ukončit nepříjemnou konverzaci. Jak mě umlčet.
A já už nemám sílu bojovat. Už vím, že je to zbytečné. Přestanu argumentovat. Přestanu vysvětlovat, proč mě to mrzí. Nasadím si svůj šedý, kamenný plášť. „Aha.“ „Mhm.“ „Dobře, mami.“ „Nic se nestalo.“ „Jo, zavolám zase příště.“
Vím, co si o mně myslí. Že se omlouvám, ale nemyslím to upřímně. Říká mi to často. Je to dokonalá projekce. Ona sama se nikdy neomlouvá upřímně, tak předpokládá, že to nedokáže nikdo.
Položím telefon a podívám se na ty mrtvé rostliny. Jsou dokonalou metaforou našeho vztahu. Něco, co mohlo žít a kvést, ale uschlo to kvůli naprostému nedostatku základní péče a zodpovědnosti.
Vyhodím květináče do koše. Necítím vztek. Jen prázdnotu a nekonečný smutek. Protože jsem si zase jednou potvrdila, co vím už dávno. Že od své matky se nikdy nedočkám toho kouzelného slova, které napravuje věci. A že se s tím musím naučit žít.
Je pro vaše rodiče omluva také cizí slovo? Cítíte se po každém konflikti jako ten, kdo za všechno může? Nejste v tom sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou vědět, že chyba není ve vás.
