Článek
V životě každého člověka jsou okamžiky, které ho navždy změní. Pro mě ten okamžik nastal, když mi bylo osmnáct. A paradoxně se to nestalo kvůli té strašlivé tragédii, která se tehdy odehrávala, ale kvůli neuvěřitelné a bizarní reakci mé vlastní matky. V ten den jsem poprvé v životě pochopila, s kým vlastně žiji, a našla jsem sílu se postavit sama za sebe.
Byla jsem tehdy v prváku na vysoké a na víkend jsem přijela domů za rodiči. Pár dní předtím se stala strašná věc. Moje nejlepší kamarádka Eva, kterou jsem znala od školky, měla vážnou autonehodu. Ležela v nemocnici v umělém spánku a lékaři si nebyli jistí, jestli se vůbec probudí, nebo jestli vůbec přežije. Byla jsem na dně, plná strachu a beznaděje.
Uprostřed toho všeho u nás doma zazvonila pevná linka. Byla to Evina maminka. S pláčem mi řekla, že lékaři doporučili, aby na Evu mluvili blízcí lidé, že je prý malá šance, že by je mohla slyšet. A pak se mě zeptala na něco neuvěřitelného. Zeptala se, jestli bych chtěla mluvit se svou kamarádkou v kómatu přes telefon, který jí podrží u ucha. Samozřejmě, že jsem chtěla. Chytila jsem se té sebemenší naděje.
Právě když mi Evina maminka předávala telefon, aby zavolala zpátky na nemocniční pokoj, přišla do místnosti moje matka. Slyšela, o co jde, a její reakce mi vyrazila dech. „Můžu si to poslechnout na druhém telefonu v kuchyni?“ zeptala se, jako by mluvila o nějakém zajímavém rádiovém pořadu. Její zvědavost byla naprosto nevhodná a necitlivá.
Podívala jsem se na ni, plná bolesti a smutku, a poprvé v životě jsem jí řekla ne. „Ne, mami, prosím tě,“ řekla jsem slušně, ale pevně. „Tohle je velmi osobní a bylo by mi to nepříjemné.“ Očekávala jsem, že to pochopí. Že uvidí můj smutek a bude respektovat mé přání. Ale ona se jen uraženě zamračila.
Vzala jsem si sluchátko a poslouchala pípání nemocničních přístrojů. A pak jsem začala mluvit. Mluvila jsem k mé nejlepší kamarádce, která ležela bezvládně na lůžku. Vzpomínala jsem na naše dětství, na naše společné lumpárny, na naše sny. S pláčem jsem ji prosila, aby bojovala a vrátila se ke mně. Byl to jeden z nejtěžších a nejintimnějších rozhovorů mého života.
Když jsem zavěsila, byla jsem citově naprosto vyčerpaná. Ale sotva jsem položila sluchátko, spustila moje matka. Vybuchla v záchvatu naprosté zuřivosti. „Jak sis mohla dovolit mi říct ne?!“ křičela na mě. „Co si o sobě vůbec myslíš?! Já jsem tvoje matka a mám právo vědět, co se děje!“
Byla jsem v šoku. Moje kamarádka umírala a jediná věc, která zajímala mou matku, bylo její uražené ego, protože jsem jí nedovolila slídit. Ale tentokrát se ve mně něco zlomilo. Její křik a výčitky mě neochromily strachem jako vždycky. Můj smutek byl tak obrovský, že na strach už nezbylo místo. A já jsem věděla, že tentokrát mám pravdu já.
„O čem to mluvíš?!“ křičela jsem na ni zpátky a sama jsem byla překvapená silou svého hlasu. „Moje nejlepší kamarádka je v nemocnici a možná umře! A ty mi tady děláš scénu, protože jsi nemohla odposlouchávat můj soukromý rozhovor? To je naprosto šílené!“
Byla zaskočená. Nikdy předtím jsem se jí takhle nepostavila. Nikdo kromě táty si jí nikdy nedovolil odporovat. Začala na mě chrlit další a další nesmyslné argumenty, ale já jsem každý z nich smetla ze stolu logikou a hněvem. Byl to neskutečný okamžik. Jako bych se dívala na film.
Uprostřed té hádky jsem si to uvědomila. Moje matka se nechovala jen sobecky. Chovala se jako šílenec. Její reakce byla tak neadekvátní a bizarní, že jsem v ní najednou neviděla svou matku, ale cizího, narušeného člověka. A ten pohled mě osvobodil.
Nakonec přestala křičet. Viděla, že její obvyklé zbraně – křik, výčitky, citové vydírání – na mě tentokrát nefungují. Byla v koncích. Uraženě si odfrkla a beze slova odešla do svého pokoje. A já jsem zůstala stát v obýváku, roztřesená, ale zároveň s pocitem neuvěřitelné síly.
Ten den byl jedním z nejhorších v mém životě kvůli strachu o Evu. Ale zároveň to byl jeden z nejdůležitějších dnů, protože jsem našla samu sebe. Poprvé jsem se postavila své matce a jejímu psychickému teroru. A i když naše bitvy pokračovaly ještě mnoho let, už nikdy nade mnou neměla takovou moc jako dřív. V ten den jsem se z oběti stala bojovnicí. A to mi už nikdy nikdo nevezme.
