Článek
Včera jsem odešla z práce o hodinu dřív. Šéf nás pustil, protože nebylo tolik práce a venku bylo hezky. Cestou domů jsem si říkala, jaké je to fajn, mít chvíli pro sebe. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tato jedna hodina navíc zachrání moji mámu před naprostou katastrofou. Jsem si jistá, že to byla nějaká prozřetelnost, která mě poslala domů dříve.
Moje máma má šestašedesát let a je vážně nemocná. Má rakovinu slinivky a já se o ni starám. Bydlíme spolu v našem malém bytě. Je to pro nás obě těžké, ale držíme pohromadě. Když jsem vešla do dveří, slyšela jsem, jak si máma s někým povídá po telefonu v obýváku. To nebylo nic neobvyklého. Často si volá s doktory nebo se svými kamarádkami.
Tiše jsem si v předsíni sundala boty a odložila tašku. Nechtěla jsem ji rušit. Ale pak jsem zaslechla něco, z čeho mi ztuhla krev v žilách. Slyšela jsem, jak máma do telefonu pomalu a zřetelně diktuje číslo. Bylo to číslo bankovního účtu. Našeho jediného společného účtu, kde máme všechny úspory.
Srdce mi začalo bušit jako o závod. Opatrně jsem nakoukla do obýváku. Máma seděla v křesle, zády ke mně, a na stolku vedle sebe měla položený papír. I z té dálky jsem dokázala přečíst, co na něm bylo načmáráno. „VÝHRA V TELEVIZNÍ SOUTĚŽI – 50 MILIONŮ KORUN.“ V tu chvíli mi to všechno došlo.
Nějaký podvodník, nějaký hyena, jí musel zavolat a namluvit jí, že vyhrála obrovské peníze. A moje nemocná, důvěřivá máma jim na to skočila. Právě se chystala dát jim přístup ke všem našim penězům, které jsme tak těžce šetřily na její léčbu a na horší časy.
„Mami, s kým to mluvíš?“ zeptala jsem se a snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně, i když uvnitř jsem křičela panikou. Máma se lekla a otočila se. V tu chvíli se z telefonu ozval cizí, medový hlas: „Paní Nováková, jste tam sama? Slyším někoho dalšího.“
Máma, očividně zmatená, odpověděla, že ne, že právě přišla její dcera. „To je problém,“ pokračoval ten hlas. „Musíte jít někam, kde budete úplně sama, abychom mohli dokončit ten převod. O vaší výhře nesmí nikdo vědět, dokud nebudou peníze na vašem účtu. Je to kvůli bezpečnosti.“
To byla poslední kapka. Už jsem se neudržela. Vlétla jsem do pokoje, vzala jsem mámě telefon z ruky a zařvala do něj: „Ještě jednou zavoláte na tohle číslo a jdu rovnou na policii, vy zmetci!“ A zavěsila jsem. Máma na mě jen vytřeštěně zírala.
„Co to děláš? Vždyť jsi to zkazila!“ začala na mě křičet. „Byli tak milí! Říkali, že jsem vyhrála a že mi pošlou peníze!“ Bylo mi jasné, že jí úplně zatemnili mozek. Musela jsem jednat rychle, než zavolají znovu.
„Mami, prosím tě, poslouchej mě,“ řekla jsem a chytila ji za ruce. „Je to podvod. Žádnou soutěž jsi nevyhrála. Chtějí tě jen okrást. Chtějí nám vzít všechny peníze.“ Nejdřív mi nechtěla věřit. Byla zklamaná a naštvaná. Tvrdila, že jim křivdím.
Vzala jsem tedy její telefon a do internetového vyhledávače jsem naťukala to číslo, ze kterého volali. Okamžitě na mě vyskočily desítky článků a varování od policie. Byl to známý podvod. Lidé psali do diskuzí, jak přišli o všechny své úspory. Pomalu a nahlas jsem jí ty příběhy začala číst.
Jak jsem četla, viděla jsem, jak se její výraz mění. Hněv a zklamání pomalu mizely a nahrazoval je šok a hrůza. Došlo jí to. Došlo jí, jak blízko byla finanční katastrofě. Když jsem skončila, rozplakala se. Ne kvůli ztracené výhře, ale kvůli tomu, jak byla naivní a jak málo chybělo.
Celý zbytek večera jsem ji uklidňovala. Bylo mi jí strašně líto. Tihle podvodníci jsou bezcitní a zaměřují se přesně na takové lidi, jako je ona. Na staré, nemocné a osamělé, kteří se tak snadno nechají napálit vidinou lepšího života.
Když jsem si večer lehala do postele, stále jsem se třásla. Ale zároveň jsem cítila obrovskou vděčnost. Jsem vděčná svému šéfovi, že nás ten den pustil dřív. Jsem vděčná za svou zvědavost, která mi nedovolila jen tak projít kolem. Ta jedna hodina, ten jeden náhodný návrat domů, zachránil naši budoucnost. A to je pro mě ta největší výhra ze všech.
