Článek
Scéna je vždycky stejná. Mámin byt, vůně řízků s bramborovým salátem a stůl plný lidí, kteří se za posledních dvacet let mentálně neposunuli ani o milimetr. A protože se neposunuli oni, automaticky předpokládají, že já také ne. Jsem pro ně exponát v muzeu. Jitka, verze 1998.
Když mi bylo dvanáct, byla jsem zblázněná do amerických seriálů. Pamatuju si, jak jsem jednou u stolu s vážnou tváří prohlásila, že až budu velká, budu mít v Praze obrovský byt s terasou, červený kabriolet a budu nosit jen značkové oblečení. Všichni se tomu smáli. A od té doby to pro ně platí jako zákon.
V neděli se řešily peníze a dovolené. Moje teta Věra si povzdechla, jak musí šetřit a že letos pojedou jen na chalupu na Sázavu. A pak se podívala na mě a s úsměvem prohodila: „No jo, to naše Jitka, ta by takhle žít nemohla! Ta si vždycky potrpěla na luxus, viď?“
V tu chvíli jsem měla chuť hodit po ní ten řízek. Podívala jsem se na své ruce, na svůj svetr ze sekáče, v hlavě mi probleskla moje stará Fabie, co parkuje před domem, a můj malý byt, kde pěstuju bylinky na balkoně. „Teto, to bylo před dvaceti lety,“ řekla jsem co nejklidněji. „Víš, že žiju úplně jinak. Že je mi to jedno.“
Teta jen mávla rukou. „Ale prosím tě, to jsou jen řeči. V jádru jsi pořád stejná. Vždycky jsi byla naše parádnice.“ A ostatní přikyvovali. V tu chvíli jsem to pochopila. Jim nejde o mě. Nikdy nešlo.
Oni mě nevidí. Dívají se na zamrzlý obraz, na starou fotografii, protože je to pro ně pohodlné. Přiznat si, že jsem se změnila, že mám jiné hodnoty, že jsem dospěla, by pro ně znamenalo podívat se do zrcadla a přiznat si, že oni sami se zasekli na místě. Že pořád řeší ty samé malichernosti, mají ty samé předsudky a žijí ty samé životy jako před dvaceti lety.
Moje proměna je pro ně nepříjemná. Je to důkaz, že existuje i jiná cesta. A tak je pro ně jednodušší předstírat, že neexistuju. Že ta dvaatřicetiletá žena, co miluje turistiku, třídí odpad a radši si koupí letenku než kabelku, je jen nějaká přechodná fáze. Že pod tím vším je pořád ta dvanáctiletá holka, co sní o kabrioletu.
Dřív mě to strašně bolelo. Snažila jsem se jim to vysvětlovat, obhajovat se. Ale teď už ne. Teď jsem jen unavená. A trochu je mi jich líto. Jsou to oni, kdo jsou uvěznění v minulosti. Já ne. Já si žiju svůj život. Svůj skutečný, dospělý, nedokonalý, ale můj život.
Došívám poslední steh na svetru. Je skoro jako nový. Zítra si ho vezmu na sebe a budu se v něm cítit skvěle. Oni by v něm viděli jen starý hadr. Ale co na tom záleží? Jejich názor už pro mě není měřítkem. Já vím, kdo jsem. I když oni to nikdy nepochopí.
Máte také pocit, že vás vaše rodina odmítá vidět takové, jací jste dnes? Že vás drží v škatulce vašeho mladšího já? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší svoboda v tom, přijmout, že nás někteří lidé nikdy neuvidí správně.
