Článek
Už čtyři měsíce chodím k psychiatrovi, který je zároveň i psychoterapeut. Je to skvělý doktor a za tu krátkou dobu mi pomohl víc než kdokoliv jiný za celý můj život. Konečně jsem měla pocit, že mým problémům s depresí a úzkostí někdo rozumí a že existuje cesta ven. Jediná věc, se kterou jsem si nevěděla rady, byli moji rodiče. Nikdy nejevili ani ten nejmenší zájem o mé duševní zdraví. Každý můj pokus o svěření se skončil buď zlehčováním, nebo radou, ať se „prostě seberu“.
Proto, když mi můj doktor navrhl, abych je přivedla na jedno společné sezení, byla jsem velmi skeptická. „Oni se nezmění,“ řekla jsem mu. „Je to zbytečné.“ Ale on byl optimista. Věřil, že když jim jako autorita vysvětlí, jak mi mohou pomoci, jak se mnou mluvit a jak mi poskytnout citovou oporu, pochopí to. Po dlouhém přemlouvání jsem si řekla, proč ne? Co můžu ztratit? A tak jsem je tam přivedla.
Od první minuty to byla katastrofa. Pan doktor začal mluvit velmi citlivě a jednoduše. Vysvětloval jim, co prožívám. Říkal jim, jaké věty mi pomáhají a jaké naopak ubližují. Učil je, jak mi naslouchat, jak se jednoduše zeptat, jestli něco nepotřebuji, a jak mi dát najevo, že jsou tu pro mě. Snažil se jim dát jednoduchý návod, jak být rodiči pro své nemocné dítě.
Ale moje matka ho vůbec neposlouchala. Sotva se doktor nadechl, skočila mu do řeči. „Pane doktore, to je zajímavé, já mám totiž taky hrozný stres v práci, nemáte pro mě nějakou radu?“ A pak už to jelo. Začala mluvit o sobě. O svých problémech, o svých nápadech, o svých životních zkušenostech. O tom, jak to ona má těžké. Zajímalo ji, proč jsem v depresi, ale ne proto, aby mi pomohla, ale aby to mohla vztáhnout na sebe.
Můj otec seděl vedle ní jako socha. Za celou tu hodinu neřekl jediné slovo. Jen tam seděl, díval se do země a vypadalo to, že je duchem úplně jinde. Bylo to dokonalé divadlo, které jsem znala celý svůj život. Moje matka, která z každé situace udělá své vlastní představení, a můj otec, který raději mlčí, než aby se do čehokoliv zapojil. Já jsem jen seděla a mlčky čekala, až to celé skončí.
Když sezení skončilo, doktor poprosil rodiče, aby chvíli počkali v čekárně, že se mnou potřebuje ještě něco probrat. Jakmile se za nimi zavřely dveře, unaveně si povzdechl. „Tak tohle bylo naprosté fiasko,“ řekl a já jsem se musela pousmát. „Mám pocit, že z toho, co jsem jim říkal, pochopili tak dvě věci. Jestli vůbec.“
Pak zvážněl. „Všiml jste si, že jsem si vás v jednu chvíli přisunul na židli blíž k sobě?“ zeptal se. „Udělal jsem to, protože jsem měl pocit, že na vás slovně útočí. I když mluvili o sobě, všechno to mířilo na vás.“ A pak řekl větu, která mě zasáhla nejvíc. „Mám z nich pocit, že vás jako malou moc neobjímali a nedávali vám pusy, že?“ Měl naprostou pravdu.
Shodli jsme se, že to bylo zbytečné. Že moji rodiče prostě nejsou otevření tomu, aby cokoliv slyšeli nebo změnili. Bylo to smutné, ale zároveň pro mě obrovsky úlevné. Poprvé v životě mi někdo zvenčí, nějaká autorita, potvrdil to, co jsem celý život cítila. Že chyba není ve mně.
Když jsem se vrátila do čekárny k rodičům, otec ke mně přišel a s naprostou upřímností mi řekl: „Já jsem neslyšel ani deset procent z toho, co říkal.“ Nebyl ani schopný předstírat, že dával pozor. Moje matka byla naopak v naprosté euforii.
„Ten tvůj doktor, to je ten nejlepší člověk na světě!“ rozplývala se. „Je tak chytrý a citlivý! To je taková škoda, že už je ženatý, protože přesně takového zetě bych si přála!“ Její slova byla tak bizarní a nevhodná, že jsem se nezmohla na odpověď. A pak, celou cestu domů, se mě snad desetkrát zeptala na tu samou otázku.
„A co říkal o nás? Co si o nás myslí?“ Vůbec ji nezajímalo, jak mi pomoct. Zajímalo ji jen to, jaký dojem udělala na pana doktora. Ten den jsem pochopila, že od svých rodičů už nemohu čekat nic. A i když je to smutné, je to také osvobozující. Už nebudu doufat v něco, co nikdy nepřijde. Teď už se mohu soustřredit jen na své vlastní uzdravení.
