Článek
Jsem o hlavu vyšší než Martin. A protože odjakživa hraju volejbal, mám i vyrýsovanější svaly než on, který je od přírody spíš drobnější a hubený. Ten kontrast mezi námi je vidět na první pohled. Nikdy to ale nebyl problém. Mluvili jsme o tom a smáli se tomu. Aspoň jsem si to myslela.
Teď, s odstupem času, vidím věci jinak. Třeba jeho snahy nabrat na váze. Několikrát jsme to řešili, byli jsme i u doktora. Začal jíst podle plánu, ale po pár dnech to vždycky vzdal. Myslela jsem, že je jen líný nebo zapomnětlivý. Dneska už vím, že za tím bylo něco mnohem hlubšího.
Nebo posilovna. Chtěl se dostat do formy, ale do fitka se mnou nikdy nešel. Tvrdil, že se stydí chodit do posilovny obecně, ne jen se mnou. „Nechci ti dělat ostudu,“ říkával. Věřila jsem mu.
Všechno se zlomilo minulý víkend. Jeli jsme k jeho rodičům na první společný nedělní oběd. Vůně řízků se linula celým bytem na sídlišti v Mostě a na stole stála lahev domácí slivovice. Všechno se zdálo normální, dokud nezačaly létat otázky na mou postavu.
Jeho strýc pronesl s úšklebkem: „Teda, Martine, ta tě strčí do kapsy, co?“ Jeho matka se přidala s falešným úsměvem: „Hlavně že jste šťastní, i když Klára by mohla dělat vyhazovače.“
Snažila jsem se to přejít s úsměvem. Jsem na to zvyklá. Ale viděla jsem, jak se Martinovi stahuje obličej.
Nejhorší ale přišlo v následujících dnech. Martin byl zamlklý, pořád mu někdo volal. Cítila jsem, že je něco špatně. A pak jsem ho našla. Seděl v kuchyni, telefon přitisknutý k uchu, a po tvářích mu tiše tekly slzy.
Z telefonu jsem slyšela ječivý hlas jeho matky. Hádali se. Z útržků jsem pochopila, že ho celá rodina terorizuje. Že si z něj dělají legraci, posílají si nechutné zprávy o mé postavě i o té jeho.
A jeho matka mu přikazovala, ať se se mnou okamžitě rozejde.
„Proboha, Martine, vždyť je to pro celou rodinu ostuda!“ křičela do telefonu. „Bratranci se ti za zády smějou, že u vás nosí kalhoty ženská! Co si o nás lidi pomyslí? Najdi si konečně normální, drobnou holku!“
Když zavěsil, jen na mě prázdně zíral. Byl naprosto zničený. V tu chvíli mi došlo všechno. Jeho strach z posilovny, jeho neschopnost přibrat, jeho tiché trápení. Všechno to pramenilo z nich. Z jeho rodiny.
Viděla jsem zprávy v jeho telefonu. Bylo to ještě horší, než jsem slyšela. Tolik nenávisti a posměchu.
Nejvíc bolí, že on svou rodinu miluje. Nemůže je jen tak odstřihnout, jak by to udělal někdo jiný. Jsou pro něj vším. A teď ho nutí, aby si vybral mezi nimi a mnou.
Chci mu pomoct. Chci, aby byl šťastný sám se sebou, se svým tělem i se mnou.
Ale abych byla upřímná, mám strach. Mám strach, že ten tlak nevydrží a poslechne je. Co mám dělat, když se láska vašeho života hroutí pod tíhou slov těch, které by měl milovat nejvíc?
Soudí vás nebo vašeho partnera okolí kvůli vzhledu? Podělte se s námi o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílená bolest je poloviční bolest.
