Článek
S přítelem Tomášem jsme spolu tři roky. I když je o pět let mladší, vždycky jsem měla pocit, že je to ten pravý. Plánovali jsme společnou budoucnost, a když jsem před pár týdny na těhotenském testu uviděla dvě čárky, byla jsem nesmírně šťastná. Tomáš také. Těšili jsme se, že budeme rodina. Ta radost nám ale vydržela jen do první návštěvy u gynekologa. Ten den se náš sen proměnil v noční můru. A já jsem zjistila, jakého muže mám doopravdy po svém boku.
Seděli jsme v ordinaci a já jsem s úsměvem sledovala obrazovku ultrazvuku. Lékař byl ale podezřele tichý a jeho tvář byla čím dál tím vážnější. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, položil sondu a podíval se na nás. „Mám pro vás bohužel špatnou zprávu,“ řekl a já jsem cítila, jak mi tuhne krev v žilách.
Vysvětlil nám, že se vajíčko neuhnizdilo v děloze, ale ve vejcovodu. Řekl, že se jedná o mimoděložní těhotenství. To znamená, že miminko nemá žádnou šanci na přežití, a co je horší, celá situace je pro mě život ohrožující. Jak plod roste, mohl by mi prasknout vejcovod a já bych mohla vnitřně vykrvácet. Řekl, že je nutné těhotenství okamžitě ukončit.
Zatímco já jsem jen seděla, neschopná slova, a snažila se zpracovat tu hroznou zprávu, Tomáš vybuchl. „Co to je za nesmysl?“ začal křičet na doktora. „Jak to myslíte, ukončit? To prostě nejde!“ Doktor se mu snažil trpělivě vysvětlit všechna rizika, mluvil o mém zdraví, o mém životě. Ale Tomáš ho vůbec neposlouchal.
Když lékař na chvíli odešel z místnosti, aby připravil vše potřebné k zákroku, Tomáš se otočil ke mně. V očích měl vztek a zmatek. „Ty s tím jen tak souhlasíš?“ zeptal se mě vyčítavě. „Ani se nepočká jeden den, abychom si o tom mohli promluvit? Copak já do toho nemám vůbec co mluvit?“
Jeho slova mě zasáhla víc než samotná diagnóza. Nechápal to. Nechápal, že to není volba. Že to není potrat, o kterém se dá diskutovat. Že jde o záchranu mého života. V tu chvíli se mi v hlavě rozezněl alarm, ale byla jsem příliš v šoku, abych dokázala reagovat.
Když se lékař se sestřičkou vrátil, Tomáš se zvedl. „Já se na tohle nemůžu dívat,“ řekl a odešel z ordinace. Myslela jsem si, že jen čeká na chodbě. Že je mu to jen líto a nezvládá to. Samotný zákrok byl rychlý, ale bolestivý. Fyzicky i psychicky. Když bylo po všem, sestřička mě nechala chvíli odpočívat.
Když jsem se konečně sebrala a vyšla ven, Tomáš tam nebyl. Čekárna byla prázdná. Volala jsem mu, ale nezvedal to. Pak mi přišla zpráva. Psalo se v ní: „Udělala jsi tohle rozhodnutí beze mě, tak si teď najdi cestu domů taky beze mě.“
Zůstala jsem stát uprostřed nemocniční chodby, se slzami v očích. Nejenže jsem právě přišla o vytoužené dítě. Nejenže jsem si právě prošla bolestivým zákrokem. Můj vlastní partner, muž, kterého jsem milovala, mě v té nejhorší chvíli mého života opustil a nechal mě tam samotnou. Musela jsem si zavolat taxíka.
Když jsem konečně dorazila domů, našla jsem ho sedět na gauči a hrát videohry. Jako by se nic nestalo. Jako by se svět nezbořil. V následujících dnech jsem se s ním snažila o tom mluvit. Chtěla jsem, aby pochopil, co se stalo. Ale on odmítal poslouchat.
„Vůbec mě nezajímá ta lékařská stránka věci,“ odsekl mi. „V dnešní době přece dokážou zachránit každé těhotenství. Jen se jim nechtělo.“ Tvrdil, že jsem měla počkat, jestli se tělo „nezbaví plodu samo“. Jeho ignorance a krutost byly neuvěřitelné.
Žiji teď v noční můře. Truchlím pro dítě, které jsem nikdy nemohla poznat. A zároveň truchlím pro vztah, o kterém jsem si myslela, že je pevný. Cítím se neuvěřitelně sama. Muž, který měl stát po mém boku, se na mě zlobí za to, že jsem se nenechala zemřít. A já nevím, jestli mu to dokážu někdy odpustit.
