Článek
Když se snažím vzpomenout na projevy péče a zájmu ze svého dětství, nevybaví se mi naše kuchyně ani obývák. Vybaví se mi školní třída. Bylo mi osm a měla jsem období, kdy jsem byla pořád smutná a zamlklá. Jednoho dne si mě po vyučování nechala ve třídě moje učitelka, paní Nováková. Dřepla si ke mně, podívala se mi do očí a zeptala se: „Leničko, jsi v pořádku? Děje se něco, s čím bys mi chtěla svěřit?“
V jejím hlase nebyla žádná přetvářka. Jen čistý, nefalšovaný zájem. Nic jsem jí neřekla, jen jsem zavrtěla hlavou, ale ten pocit, že si někdo všiml mé bolesti, si pamatuju dodnes. Ten den jsem přišla domů a máma se mě od vaření zeptala: „Tak co ve škole?“ Nečekala na odpověď. Byla to jen další položka na denním seznamu.
Další vzpomínka. Je mi šestnáct a jsem na preventivní prohlídce u naší dětské doktorky. Byla jsem tehdy kost a kůže a v duši jsem měla prázdnotu. Paní doktorka si prohlédla všechny výsledky, pak odložila papíry, sundala si brýle a zadívala se na mě. „A jak se máš doopravdy, Lenko?“ zeptala se. „Neptám se na známky. Ptám se, jak se cítíš. Jsi šťastná?“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nikdo se mě nikdy takhle přímo nezeptal. Nikdo se nezajímal o to, co se děje uvnitř. Moji rodiče viděli jen fasádu – dobré známky a uklizený pokoj. To, že ta fasáda pomalu praská a hroutí se, bylo pro ně neviditelné.
Nejdojemnější jsou ale ty úplně anonymní momenty. Jako tenkrát před pár lety v tramvaji číslo 22. Měla jsem příšerný den, rozešel se se mnou přítel a já jsem nedokázala zadržet slzy. Seděla jsem u okna a tiše plakala, snažila jsem se být co nejvíc nenápadná. Naproti mně seděla starší paní v klobouku. Nic neřekla. Jen se na mě soucitně podívala, vytáhla z kabelky balíček papírových kapesníků a jeden mi mlčky podala přes uličku.
To gesto. Ta prostá, nezištná lidskost od někoho, kdo mi byl naprosto cizí. V tom okamžiku pro mě udělala víc než moji rodiče za celý můj život. Oni by mi řekli, ať „nefňukám kvůli hloupostem“. Ona mi beze slov řekla: „Vidím tě. Vidím tvoji bolest. A je mi to líto.“
Je to zvláštní a smutné zjištění. Moji rodiče mi dali život, střechu nad hlavou a jídlo na stůl. Ale ten pocit, že na mně někomu záleží, že moje pocity mají hodnotu, ten jsem musela hledat jinde. U učitelů, lékařů a cizích lidí v hromadné dopravě.
Dnes už se na ně nezlobím. Cítím jen tichý smutek a obrovskou vděčnost vůči všem těm bezejmenným andělům, kteří mě na mé cestě potkali. Naučili mě, že laskavost se dá najít na těch nejneočekávanějších místech. A že i když vám rodina nedá to, co potřebujete, svět není úplně bezcitné místo. Někdy stačí jen zvednout hlavu a rozhlédnout se.
Dostalo se vám v životě také víc pochopení a laskavosti od cizích lidí než od vaší rodiny? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ti nejlepší andělé strážní ti, které potkáme jen na chvíli.
