Článek
S mým manželem Petrem jsme svoji tři roky, ale dohromady jsme už deset let, od střední školy. Máme spolu tři nádherné děti a já naši rodinu naprosto zbožňuji. Prošli jsme si vším – od nejistoty dospívání po radosti i strasti rodičovství. Náš vztah byl vždy šťastný a zdravý, podporovali jsme se v nejdůležitějších životních událostech. Proto mě to, co se stalo minulý týden, tak šokovalo a zranilo.
Byli jsme na večeři s přáteli, které známe teprve krátce. Atmosféra byla skvělá, smáli jsme se, povídali si o dětech, o práci. Pak se konverzace stočila k tomu, jak jsme se my dva s Petrem seznámili. Vyprávěli jsme příběh naší středoškolské lásky, jak jsme spolu začali chodit v šestnácti. A pak Petr, zřejmě v náladě po pár pivech a ve snaze být vtipný, pronesl větu, která mi vyrazila dech.
„Jo, a pak mě tady Monika chytila do pasti na dítě a už nebylo úniku!“ řekl a zasmál se, očekávajíc, že se ostatní přidají.
Musím dodat kontext. Naše první dítě bylo naprosté překvapení. Bylo mi devatenáct a poctivě jsem brala dlouhodobou antikoncepci ve formě implantátu v paži. Byli jsme mladí a bez peněz. Právě moji rodiče byli ti, kdo nám tehdy neuvěřitelně pomohli. Nechali nás bydlet ve svém bytě, finančně nás podporovali, abychom mohli oba dokončit školu. Petr a jeho rodina v té době neměli ani korunu nazbyt.
Když tedy pronesl ta slova, v místnosti nastalo trapné ticho. Naši noví přátelé se jen nervózně usmáli a nevěděli, jak reagovat. Já jsem cítila, jak mi do tváří stoupá horkost. Po tom všem? Po všem, čím jsme si prošli? Po vší té pomoci od mých rodičů? Tohle si o mně myslí?
Položila jsem příbor. Podívala jsem se na něj a s ledově klidným hlasem, který prořízl to trapné ticho, jsem se zeptala: „Opravdu, Petře? Uhnala jsem tě na dítě?“ Pak jsem se otočila na naše přátele. „Takže kvůli tvým penězům, předpokládám? Musím vám říct, že v té době Petr a jeho rodina neměli ani vindru. Žili jsme z toho, co nám dali moji rodiče.“
Otočila jsem se zpět na něj. „Nebo jsem tě uhnala na dítě kvůli tvému domu? Protože, jestli si dobře pamatuji, bydleli jsme dva roky v garsonce mých rodičů, bez nájmu.“
Udělala jsem dramatickou pauzu. „Nebo to bylo kvůli tvému luxusnímu autu? Aha, počkat. Vždyť jsi v té době ani neměl řidičák a já tě vozila v našem starém favoritu.“
Neodpověděl. Jen na mě zíral s otevřenou pusou, rudý až za ušima. Naši přátelé rychle změnili téma. Zbytek večera se mnou Petr nepromluvil a od té doby mi odpovídal jen jedním slovem, a to jen když jsem se na něco zeptala.
Po několika dnech ticha a napětí jsem si s ním sedla. Omluvila jsem se mu za to, že jsem ho takhle veřejně ztrapnila. Ale zároveň jsem mu vysvětlila, jak hluboce mě jeho „vtip“ ponížil a zranil. Že tím znevážil nejen mě, ale i celou naši společnou historii a pomoc mé rodiny.
On se samozřejmě omluvil za svůj nevhodný „vtip“ a slíbil, že to našim přátelům vysvětlí. Jsme v pořádku a rozhodli jsme se, že jsme oba měli na svou reakci právo vzhledem k tomu, co jsme v tu chvíli věděli a cítili.
I v dlouholetém a šťastném vztahu se občas lidé dopustí hloupých chyb. Ten pravý test vztahu ale není v tom, jestli se chyby dějí, ale v tom, jak se je partneři rozhodnou společně napravit. I když musím přiznat, že ta vzpomínka na jeho výraz, když jsem ho takhle uzemnila, mě stále trochu hřeje u srdce.
