Článek
Jsem student na vysoké škole a abych si přivydělal nějakou korunu k dobru, dávám soukromé doučování. Jednou z mých studentek je i patnáctiletá Aneta, fajn holka, která se připravuje na přijímačky na střední a trochu bojuje s přírodopisem. Naše hodiny probíhají online přes videohovor. Vždycky jedeme přesně podle její učebnice, kapitolu po kapitole, aby si doplnila to, co ve škole nepochopila. Až do včerejška probíhalo všechno naprosto v klidu.
Včera byla na řadě kapitola o lidské reprodukční soustavě. Pro mě jako pro studenta biologie je to naprosto normální a běžné téma. Pro devátou třídu základní školy je to navíc standardní učivo, které je součástí osnov. Otevřel jsem tedy učebnici a začal jsem Anetě vysvětlovat základní pojmy, přesně tak, jak byly popsané v knize. Aneta poslouchala, dělala si poznámky a vše se zdálo být v pořádku.
Asi po deseti minutách výkladu se ale na obrazovce vedle Anety najednou objevil obličej její matky. Vypadala velmi přísně a naštvaně. „Promiňte, že vás ruším,“ řekla ostře. „Ale nemyslíte si, že na tohle je ještě trochu brzy?“ Zůstal jsem na ni jen zírat, naprosto zaskočený. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví.
Snažil jsem se zůstat co nejvíc profesionální. „Dobrý den, paní Nováková,“ odpověděl jsem slušně. „Nezlobte se, ale já neučím nic, co bych si vymyslel. Jenom jedeme podle učebnice vaší dcery pro devátou třídu. Tohle téma je její povinné učivo.“ Ukázal jsem jí na kameru otevřenou učebnici, aby viděla, že si nevymýšlím.
Nevypadala ale vůbec přesvědčeně. Sjela mě pohledem, jako bych byl nějaký úchyl, který se snaží její dceři vyprávět neslušné věci. Pak si beze slova sedla vedle Anety, těsně mimo záběr kamery, a zůstala tam sedět po zbytek hodiny. Její tichá, ale odsuzující přítomnost naprosto zničila atmosféru.
Anetě bylo viditelně trapně. Zrudla, přestala se ptát a jen se dívala do sešitu. Já jsem se snažil pokračovat ve výkladu, ale bylo to hrozně nepříjemné. Cítil jsem se, jako by mi někdo stál za zády a kontroloval každé mé slovo. Celou dobu jsem si dával obrovský pozor, abych neřekl nic, co by mohlo být špatně pochopeno. Mluvil jsem jako robot, který jen cituje knihu.
Když hodina konečně skončila, rychle jsem se rozloučil a vypnul hovor. S úlevou jsem si oddechl. Zůstal jsem sedět u stolu a kroutil jsem hlavou. Vůbec jsem to nechápal. Jak může být nějaký rodič v dnešní době, v roce 2025, šokován z toho, že se jeho patnáctileté dítě učí o lidském těle? Vždyť je to věda. Je to biologie. Jsou to základní informace o tom, jak funguje svět.
Co si ta paní myslí? Že když se o tom nebude mluvit, tak to přestane existovat? Vždyť je mnohem nebezpečnější nechat děti v nevědomosti. Nechat je, aby si své informace hledaly na internetu, od kamarádů nebo z pochybných filmů. Škola a doučování jsou přece od toho, aby jim tyto věci vysvětlily správně, vědecky a bez zbytečných emocí.
Bylo mi líto hlavně Anety. Musí to pro ni být hrozné, žít s matkou, která se takhle bojí normálních věcí. Ten její stud a rozpaky, když se matka objevila, mluvily za vše. Místo aby ji matka podpořila v učení, udělala z toho trapnou a zakázanou věc.
Celý ten incident ve mně zanechal pocit frustrace a bezmoci. Jako učitel, i když jen soukromý, se snažím dělat svou práci co nejlépe. Snažím se dětem pomáhat a vzdělávat je. Ale jak to mám dělat, když mi rodiče hází klacky pod nohy a dělají z naprosto normálních témat tabu?
Je smutné, že i po všech těch letech osvěty a pokroku stále existují lidé, kteří se bojí mluvit o lidském těle a sexualitě. A nejvíc na to doplácejí jejich vlastní děti. Já budu ve své práci pokračovat dál. Budu dál učit podle učebnic a snažit se dětem předat co nejvíce znalostí. A doufám, že až bude Aneta dospělá, bude na tento den vzpomínat se smíchem a ne se studem, který jí včera vnutila její vlastní matka.
