Článek
Stojím v koupelně našeho nového bytu v Praze a bezradně zírám na sprchový kout, ve kterém neodtéká voda. Moje přítelkyně Eva na mě před odchodem do práce zavolala: „Zlato, je tam asi ucpaný odpad, zkusíš se na to podívat?“ A já jsem jen kývl, jako by to byla ta největší samozřejmost na světě. Nebyla. Cítil jsem vlnu paniky a studu. Netušil jsem, co mám dělat.
Tohle je můj život. Neustálé předstírání, že vím, co dělám. Neustálý strach, že mě někdo odhalí. Že zjistí, že jsem podvodník. Že ten třicetiletý chlap je ve skutečnosti jen vystrašený kluk, který postrádá základní návod k použití světa.
Večer, když se Eva vrátila, jsem se jí přiznal. Nejdřív jen k tomu odpadu. Ale její klidná, nechápavá otázka – „Počkej, to tě nikdy nikdo neučil, jak se tyhle věci dělají?“ – prolomila hráz. A já jsem jí řekl všechno.
Vyprávěl jsem jí o tom, jak jsem se v dvaceti přestěhoval na kolej v Brně a tajně pozoroval svého spolubydlícího Pavla, jak myje nádobí. Stál jsem ve dveřích kuchyně a dělal si v hlavě poznámky: Aha, takže tolik jaru. Takže takhle horká voda. Tak dlouho se musí drhnout talíř, aby byl čistý. Připadal jsem si jako špion na nepřátelském území. Učil jsem se dovednost, kterou ostatní děti ovládaly už na základní škole.
A pak jsem jí řekl tu ještě horší, ještě víc ponižující věc. O tom, jak mi kamarád před pár lety jen tak mezi řečí řekl: „No, aspoň že mě naši naučili, jak si pořádně čistit zuby.“ Ta věta mě zasáhla. Vrátil jsem se domů a s bušícím srdcem jsem do Googlu napsal: „Jak si správně čistit zuby.“
A s hrůzou jsem zjistil, že existuje technika. Že se to má dělat krouživými pohyby, pod určitým úhlem, dvě minuty. Že jsem si celý život jen bezmyšlenkovitě šmrdlal po zubech kartáčkem a myslel si, že to stačí. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Bylo mi osmadvacet a já jsem se učil ústní hygienu z videonávodu na YouTube.
Moji rodiče nebyli monstra. Byli jen… nepřítomní. Dali mi najíst, dali mi střechu nad hlavou, ale nikdy mě nic neučili. Nikdy se mnou nemyli nádobí. Nikdy nestáli se mnou v koupelně a neukazovali mi, jak na kartáček. Prostě předpokládali, že se to nějak naučím sám. Že tyhle dovednosti do sebe nasaju ze vzduchu.
Nenasál. A tak jsem teď tady. Třicetiletý muž, který by měl řešit hypotéku a budoucnost, ale místo toho dohání základy, které ostatní dostali automaticky. Je to vyčerpávající a ponižující. Každý den je plný malých pastí, které mi připomínají, jak moc pozadu jsem.
Když jsem to všechno Evě dovyprávěl, čekal jsem smích. Nebo pohrdání. Místo toho mě vzala za ruku. „Tak se to teď naučíme spolu,“ řekla úplně klidně. A v tom jejím pohledu nebyla ani stopa soudu. Jen láska.
A já jsem poprvé v životě necítil stud. Cítil jsem jen obrovskou úlevu. Protože ten můj tajný, ostudný svět podvodníka najednou někdo sdílel se mnou. A možná, že právě tohle je ta první, skutečně dospělá věc, kterou se musím naučit: přijmout pomoc.
Museli jste se také v dospělosti učit věci, které jsou pro ostatní samozřejmostí? Cítíte se kvůli tomu pozadu a stydíte se? Nejste v tom sami. Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největší úlevou zjistit, že nejste jediní, kdo tajně googluje základy.
