Článek
Před pár měsíci se nám narodil syn Davídek. Od té doby jsme byli prakticky zavření doma. Když nás tedy kamarádi z práce vytáhli „na jedno“, oba jsme nadšeně souhlasili. Potřebovali jsme to jako sůl. Sešli jsme se v místním pivovaru, dali pár piv a pak se přesunuli k nim domů.
Zábava byla v plném proudu. Moje žena Jitka (33) to ale nezvládla. Pila jedno pivo za druhým a já viděl, jak se řítí do průšvihu. Tyhle alkoholové epizody mívala dřív, ale poslední dva roky byl klid. Já jsem kolem deváté přestal pít úplně. V deset jsme se konečně zvedli k odchodu. Bydlíme hodinu cesty daleko a já věděl, že musíme domů za dětmi a pro zmrazené mateřské mléko. Cítil jsem se střízlivý, ale za volant bych za jiných okolností nesedl. Jitka v naší ojeté oktávce okamžitě usnula.
Kolem jedenácté jsme zaparkovali v podzemních garážích našeho paneláku. Jitka se probrala, zmatená a totálně na mol. Začala rozkazovat mně i naší pětileté dceři Aničce, která na nás čekala u babičky a teď byla s námi. Poprosil jsem ji, ať jde nahoru, že je pozdě.
To ji odpálilo. Vytáhla seznam všech mých domnělých prohřešků a pak popadla spícího Davídka z autosedačky. Poslal jsem Aničku napřed do bytu, což Jitku rozzuřilo ještě víc. Odmítla jít domů. Místo toho odnesla syna zpátky do auta a připoutala ho do sedačky. Křičeli jsme na sebe a já, v naprostém zoufalství a strachu o syna, pohrozil, že zavolám policii. Zatímco se motala u dveří řidiče, rychle jsem Davídka vzal a utekl s ním nahoru.
V bytě jsem mu hned začal chystat jídlo. Asi po dvaceti minutách dorazila Jitka a rozpoutalo se peklo.
Pronásledovala mě po našem malém 3+kk a snažila se mi syna vyrvat z náruče. Její oči byly skleněné a plné nesmyslné zloby. Každý pokus o útěk byl marný. Znovu jsem pohrozil policií, ale to už se probudila Anička a s pláčem stála ve dveřích svého pokojíčku. Jitka k ní vrávoravě přišla a začala na ni nesrozumitelně blábolit. Využil jsem chvíle, vklouzl za ní a omluvil se dceři za ten strašný křik.
To Jitku vytočilo do běla. Když jsem se na gauči snažil přebalit Davídka, fyzicky se mě snažila od něj odtáhnout. Dokončil jsem to a utekl do ložnice, abych získal prostor. Šla za mnou, klopýtala a křičela. Chodil jsem po místnosti a odmítal jí syna dát.
Pak to přišlo. Dala mi facku. A pak druhou. Přímo přes obličej, zatímco jsem v náručí svíral našeho syna. Bylo asi jedna v noci.
Vyhrožovala rozvodem a sypala ze sebe všechny urážky, o kterých věděla, že mě zasáhnou. V naprosté frustraci jsem jí vmetl do tváře, že se o syna starám hlavně já a že její chování by mi u soudu jen pomohlo získat ho do péče. Zareagovala jako smyslů zbavená.
Asi po půl hodině se trochu uklidnila. Položil jsem syna na postel. V tu chvíli ho popadla a začala s ním chodit po bytě. Běhal jsem za ní jako blázen a prosil ji, ať ho vrátí do postýlky. Nakonec s ním usnula v naší posteli.
Byly dvě ráno. Počkal jsem deset minut, opatrně syna zvedl, přenesl ho do jeho postýlky a lehl si na zem mezi dveře a postýlku, abych jí zablokoval cestu. Tu noc jsem nespal.
Ve čtyři se probudila a zkusila ho vzít. Přemluvil jsem ji. Během dalších dvou hodin se tento scénář opakoval každých pět až deset minut. Buď se dožadovala rozhovoru, nebo se snažila dostat k synovi. Každou moji prosbu o klid ignorovala.
V šest ráno konečně vystřízlivěla. Přiznala své chování a omluvila se. Nechal jsem ji nakrmit syna a konečně jsem se zhroutil do postele. Spal jsem necelé dvě hodiny.
Jsem v koncích. Fyzicky mě napadla, což je pro mě absolutní hranice. Nezranila mě, ale tu emocionální ránu už nikdo nezacelí. A co je horší, ohrozila na životě našeho syna. Zděsila naši dceru. A teď? Je naštvaná na mě. Za to, že jsem zmínil policii a soud. Myslí si, že omluva stačí.
Když jsem jí řekl, že se bojím o bezpečí syna, varovala mě, že jestli to někde zmíním, přijde „sociálka“ a vezme nám obě děti. Dva dny jsem téměř nejedl, scény z té noci se mi přehrávají v hlavě jako zaseknutá deska. Spím na gauči, protože se na ni nedokážu ani podívat. Donutil jsem ji, aby si našla terapeuta kvůli poporodní depresi a domluvila nám párové poradenství. Souhlasila. Ale já nevím, jestli to bude stačit. Nevím, jak se s tímhle mám vyrovnat.
Stal se ve vašem vztahu incident, přes který se nedokážete přenést? Nacházíte se v situaci, ze které nevidíte východisko? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je prvním krokem svěřit se někomu cizímu.
