Článek
Sedím v křesle v tiché pražské ordinaci. Je středa, 23. července, dopoledne. A já se už zase snažím obhajovat své rodiče. Vím, že to bylo občas divoké. Táta měl výbuchy, máma nálady jako na houpačce. Ale zároveň si pamatuju dovolené v Chorvatsku, společné Vánoce, narozeninové oslavy. Snažím se sama sebe i svou terapeutku přesvědčit, že ty dobré věci převažují.
„Prostě mám jen problém ukazovat emoce,“ vysvětluju. „Asi jsem se to nenaučila.“ Terapeutka mlčí a pak mě požádá, abych popsala, co se dělo, když jsem jako dítě projevila nějaký cit. A já mluvím. Mluvím o tom, jak mi říkali „herečka“ nebo „hysterka“, když jsem plakala. Jak mě posílali do pokoje, ať se „vybrečím a neotravuju“. Jak i příliš velká radost byla špatně, protože jsem byla „jako z divokých vajec“.
Všechno to říkám s takovým klidem, jako bych četla cizí nákupní seznam. Protože přesně tak jsem se to naučila vnímat. Jako fakta. Jako něco, co se prostě dělo, ale nemělo to na mě velký vliv. A pak moje terapeutka řekne tu větu. Tu jednoduchou, zdánlivě nevinnou větu, která způsobí zemětřesení v mé duši.
„Martino,“ zeptá se jemně. „A za kým jste šla, když jste jako malá byla smutná?“
Ticho. V mé hlavě se rozjede horečnaté pátrání. Prohledávám archivy svých vzpomínek a snažím se najít odpověď. Musí přece nějaká být! Přece mě někdo musel utěšit, když mi bylo prostě jen smutno na duši.
Mozek mi nabízí jiné obrazy. Rozbité koleno na hřišti a máma, jak mi na něj lepí náplast. Noční můra a táta, který mě vezme k sobě do postele. Ano, když šlo o fyzickou bolest nebo strach, nějaká útěcha proběhla. Vždycky s podtónem „ale nedělej z toho divadlo“.
Ale smutek? Ten tichý, vnitřní smutek, když se mi holky ve škole smály? Když mi umřel křeček? Když jsem se prostě jen cítila sama? Hledám, pátrám, ale nacházím jen prázdnotu. Černou díru. Odpověď na její otázku je: za nikým. Byla jsem na to sama.
Ta realizace je tak zdrcující, že se mi do očí nahrnou slzy. Tam, v bezpečí ordinace, konečně pláču za tu malou, osamělou holku, kterou jsem byla. Holku, která se naučila, že její vnitřní svět nikoho nezajímá.
A najednou chápu ten paradox mého současného vztahu s rodiči. Já je mám ráda. Chci s nimi trávit čas. Ráda s nimi zajdu na kafe a pokecám o počasí, o politice, o tom, co dávají v televizi. Ale je to jen povrchní hra. Divadlo.
Jakmile bych se jen náznakem dotkla svých skutečných pocitů, svých strachů nebo nejistot, vím, co by se stalo. Zase bych byla ta „hysterka“, ta „herečka“, ta, co „dělá z komára velblouda“. Můj skutečný vnitřní svět, moje pravé já, pro ně zůstane navždy zamčené. Protože vím, že bych jim ho nikdy nemohla svěřit. Nevěděli by, co s ním dělat. A nejspíš by ho zase jen odmítli.
Takže ano, mám rodiče. Ale zároveň je vlastně nemám. A to zjištění, takhle v pětatřiceti letech, bolí víc než jakékoliv rozbité koleno.
Máte také „dva druhy“ rodičů? Ty, se kterými chodíte na kafe, a ty, kterým nikdy neukážete své pravé já? Nejste sami. Někdy stačí jediná správná otázka, aby člověk pochopil pravdu. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
