Článek
Když mi bylo třináct, zemřela mi maminka. Zůstali jsme s tátou sami a i když to bylo těžké, nějak jsme to zvládali. O dva roky později se ale táta znovu oženil. Jeho nová žena Linda si s sebou přivedla svého syna Lukáše, který byl stejně starý jako já. A od toho dne se můj život změnil v peklo. Táta se zřejmě cítil provinile a snažil se být pro Lukáše tím nejlepším tátou na světě. A to znamenalo, že já jsem musel jít stranou.
Postupem let se z Lukáše stal zlatý chlapec, kterému všechno prošlo. Cokoliv udělal, bylo skvělé. Cokoliv jsem udělal já, bylo špatně. Naše hádky vždycky končily tím, že jsem byl potrestán já, i když je vyprovokoval on. Přestal jsem se snažit. Soustředil jsem se jen na to, abych co nejdříve dokončil střední školu a vypadl z domu. Měl jsem tajný plán, o kterém nikdo nevěděl.
Poslední rána přišla krátce před maturitou. Moje máma mi před smrtí založila stavební spoření, kam mi s tátou odkládali peníze na vysokou školu. Nebyla to malá částka. Lukáš žádné takové peníze neměl. A tak se táta jednoho dne rozhodl. Posadil si mě a asi čtyřicet minut mi vysvětloval, proč je spravedlivé, aby celé to spoření dostal Lukáš.
Moc jsem ho neposlouchal. Bylo to jen prázdné plácání o tom, že Lukáš potřebuje naši podporu a že mně pomůžou jinak. Ta jejich „pomoc“ spočívala v tom, že mi dovolili zůstat u nich doma, dokud si „něco nenajdu“. Co ale netušili, bylo, že já už jsem si dávno něco našel.
Moje máma byla Němka. A podle německých zákonů jsem po ní zdědil německé občanství. Už od šestnácti let jsem si tajně zjišťoval informace. Zjistil jsem, že jako občan můžu v Německu studovat na univerzitě skoro zadarmo a bez omezení pracovat. Máma se mnou navíc od dětství mluvila jen německy, takže jsem jazyk uměl perfektně. Byl to dokonalý únikový plán.
Celý půlrok jsem na tom v tajnosti pracoval. Vyřídil jsem si německý pas, podal přihlášku na univerzitu a na brigádách jsem si šetřil peníze na první měsíc. Bylo to vyčerpávající, ale ta vidina svobody mě hnala dopředu. Asi měsíc po maturitě jsem byl připravený. Jednoho rána jsem si sbalil batoh, nechal klíče od domu na stole v kuchyni a prostě jsem odešel. Týden předtím jsem tátovi řekl, že odcházím, ale on jen něco zamručel a pokrčil rameny. Zřejmě si myslel, že si dělám legraci.
Začátky v Německu byly těžké. Musel jsem hodně studovat a zároveň pracovat, abych se uživil. Neměl jsem čas na kamarády ani na sociální sítě. Ale asi po roce se to konečně zlomilo. Našel jsem si lepší práci, ve škole mi to šlo a konečně jsem měl pocit, že dýchám. Začal jsem se zase bavit s kamarády z Česka a občas jsem na Facebook dal nějakou fotku ze svého nového života. A to byla chyba.
Trvalo jim jen dva dny, než mě našli. Začaly mi chodit zprávy od táty a Lindy. Byli neuvěřitelně naštvaní, že jsem jim neřekl o svých plánech. Že prý Lukáš mohl využít této „příležitosti“ také. Nechápal jsem, co tím myslí. Vyčítali mi, proč jsem zmizel, proč se mi nestýská a proč jim nevolám.
Pak mi zavolali kamarádi z domova a vysvětlili mi, co se děje. Lukáš, jak se dalo čekat, všechny peníze z mého spoření rozházel. Místo aby studoval, pořídil si byt, auto a jenom pařil. Peníze došly a on teď neměl ani na nájem. A moje rodina si myslela, že můj „německý sen“ je nějaká zkratka k penězům, která by mohla zachránit i jejich zlatého chlapce.
Začali se chovat jako šílení. Nejdřív se snažili Lukášovi vyřídit německé občanství. To samozřejmě nešlo, protože není přímý potomek mé matky. Pak se ho snažili dostat na mou univerzitu. To taky nešlo, protože neuměl ani slovo německy. Nechápal jsem to. Ti lidé nikdy nevytáhli paty z našeho kraje a najednou byli posedlí cizí zemí, o které nevěděli vůbec nic.
Celé to vyvrcholilo minulý týden, kdy mě přemluvili k videohovoru. Byla to chyba. Začali znovu s těmi svými vymyšlenými stížnostmi. O tom, jak jsem je zradil a jak by měl mít Lukáš právo na stejné „příležitosti“ jako já. Už jsem to nevydržel a křičel jsem na ně, že žádné příležitosti nerozdávám. A pak přišli s tou nejšílenější věcí.
Oznámili mi, že abychom podpořili Lukáše, musíme všichni přinést oběti. A proto očekávají, že já přeruším studium, vrátím se domů, najdu si práci a budu přispívat do rodinného rozpočtu. Táta dokonce řekl, že by mi velkoryse zaplatil letenku domů. Málem mi z toho praskla hlava.
S klidem, který překvapil i mě samotného, jsem jim řekl, že jim velmi rád vyhovím… hned jak zamrzne peklo. A pak se strhla mela. Táta začal řvát, Linda začala hystericky plakat. A já? Já jsem ukončil hovor.
Od té doby mám plnou schránku zpráv a emailů. Od naštvaných výhružek přes citové vydírání až po obviňování. Ale já je nečtu. Jsem tady, v Německu. Studuji, pracuji a žiji svůj vlastní život. Jsem konečně volný. A oni s tím nemůžou dělat vůbec nic.
