Článek
S Evou jsme spolu pět let a miluju ji nade vše. Je to ta nejlepší ženská, jakou jsem kdy potkal. Je chytrá, vtipná, krásná. Bydlíme spolu v malém 2+kk na pražských Vinohradech, platíme nájem, který nám každý rok spolkne většinu jedné výplaty, a snažíme se žít jako normální, dospělí lidé. Až donedávna to byla idylka. Jenže Evě bylo nedávno třicet a začala slyšet tikot. Tikot jejích biologických hodin.
„Petře, podívej, jak je roztomilý,“ ukazuje mi večer v mobilu fotky miminek svých kamarádek. „Já už bych taky chtěla…“ A já v tu chvíli cítím, jak se mi svírá žaludek. Já bych taky chtěl. Chtěl bych mít malého prcka, kterého bych učil jezdit na kole, chtěl bych slyšet ten dětský smích v našem bytě. Ale pak se vrátím do reality.
Otevřu si v mobilu kalkulačku a internetové bankovnictví. Náš společný příjem, když oba pracujeme, je slušný, ale ne závratný. Zaplatíme nájem, poplatky, jídlo, a na konci měsíce nám zbyde pár tisíc, které se snažíme ušetřit na nějakou dovolenou nebo na horší časy. Jenže když si představím, že by Eva byla na mateřské, náš příjem by spadl o víc než polovinu. A náklady? Ty by naopak raketově vzrostly. Plínky, výbavička, oblečení… jen ta základní výbava pro miminko stojí desítky tisíc. A co dál?
Nemáme žádnou záchrannou síť. Moje máma bydlí na druhém konci republiky a sama má co dělat, aby se uživila ze svého malého důchodu. Evini rodiče jsou sice blíž, ale oba ještě pracují a mají vlastní hypotéku. Nemůžou nám pomoct ani finančně, ani s hlídáním. Byli bychom na to úplně sami.
Když se o tom snažím s Evou mluvit, většinou to skončí hádkou nebo slzami. „To se nějak zvládne, lásko,“ říká mi. „Ostatní to taky zvládli.“ Ale já vidím ta čísla. Vidím, že bychom žili od výplaty k výplatě, v neustálém stresu, jestli budeme mít na zaplacení nájmu. A to nechci. Nechci, aby naše dítě vyrůstalo v chudobě a ve stresu.
Cítím se jako ten nejhorší chlap na světě. Jako ten, co stojí v cestě jejímu štěstí. Jako ten, co jí nedokáže splnit její největší sen. Ona vidí roztomilé dupačky, já vidím složenky. Ona sní o prvních krůčcích, já se děsím toho, že nebudu mít na zaplacení jeslí.
A tak každý večer, když ona usíná s mobilem plným fotek miminek, já ležím vedle ní, koukám do stropu a počítám. Počítám a vím, že to nevychází. A bojím se, že ta čísla nakonec zničí nejen náš sen o rodině, ale i naši lásku.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
