Článek
Jmenuju se Jana a vždycky jsem byla tak trochu jiná. Milovala jsem černý humor, kočky nade vše a upřímně? Kostel mi nikdy nic neříkal. Moji rodiče jsou ale úplný opak. Věřící, až to bolí, a s jasnou představou o tom, jak má vypadat „důstojné“ poslední rozloučení. Když se dozvěděli, že se můj čas krátí, převzali iniciativu. Rázem začali plánovat obřad plný křížů, vážných tváří a tichých modliteb. Všechno předplacené, jasně dané. Jenže to nebyla vůbec „moje“ rozlučka.
Můj Martin, můj úžasný manžel, se mě zastával, ale proti rodičovské autoritě moc nezmohl. A já? Byla jsem unavená, nemocná, ale zároveň plná odhodlání. Tohle je můj život, sakra, a i můj odchod z něj by měl něco vypovídat o mně. Ne o tom, jak si to představují oni.
Sebrala jsem všechny síly a posadila se s nimi k jednomu stolu u nás v kuchyni, mezi hromadou kočičích chlupů a prázdných konzerv od Felixe. Vysvětlila jsem jim, že chápu jejich bolest, jejich snahu najít v tom všem nějaký řád, nějakou útěchu v Bohu. Ale já jsem jiná. Chci, aby si mě lidé pamatovali takovou, jaká jsem byla – s úsměvem na tváři, s láskou ke svým bláznivým kočkám a s chutí do života, i když mi ho už moc nezbývá.
Řekla jsem jim, že nechci smutný pohřeb, ale spíš takovou malou „oslavu“ mého života. Žádné černé šaty, ale ať si každý vezme něco barevného. Žádné tiché vzpomínání, ale ať si povídají historky, klidně i ty trapné. A místo smutečních věnců? Poprosila jsem o příspěvek pro útulek, kde jsem si před lety adoptovala Micku a Mourka.
Nejdřív se tvářili kysele, jako když jim v Kauflandu do košíku omylem hodíte místo eidamu plesnivý hermelín. Ale pak, pomalu, začali chápat. Viděla jsem v jejich očích slzy, ale i něco jako úlevu. Přiznali se, že v tom všem zmatku a bolesti sami ztrácejí pevnou půdu pod nohama a ten „tradiční“ pohřeb byl pro ně spíš taková berlička než něco, co by si skutečně přáli pro mě.
Nakonec jsme se dohodli. Bude obřad v kostele, to pro ně bylo důležité. Ale pak? Pak se přesuneme do naší oblíbené hospody „U Tří koček“ na malé posezení. Žádné nudné proslovy, ale dobré pivo, brambůrky a historky o mých kočičích lumpárnách. Jediné, s čím se nesmířili, byly „dárky na památku“ – malé balíčky s kočičími pamlsky a fotkou mě a mých chlupatých parťáků. Prý je to nedůstojné. No, co už, aspoň bude víc pamlsků pro Micku a Mourka.
Upřímně? Jsem ráda, že jsem si to prosadila. Mám pocit, že i můj odchod bude tak nějak „můj“. A víte co? Možná to nakonec nebude tak smutné, jak se zdá. Bude to prostě… Jana. A to je to hlavní. Takže až přijde ten čas, zvedněte skleničku, vzpomeňte si na nějakou blbost, co jsem vyvedla, a usmějte se. Život je krátkej, tak si ho užijte. A dejte si za mě jedno orosený! Mám vás ráda. Jdu se teď pomazlit s Martinem a chlupáčema. Mějte se fajn.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se s námi o svůj na pribehy.medium@seznam.cz
