Článek
Co dělat, když zjistíte, že někdo, koho milujete víc než cokoliv na světě, má ve skutečnosti i nějaké špatné stránky? Já si teď připadám přesně takhle. V osmi letech jsem přišel o rodiče a ujali se mě babička s dědou z tátovy strany. Vychovali mě s tou největší láskou a péčí, jakou si člověk může přát. Nelžu, když říkám, že by za mě klidně položili život – ale takoví asi rodiče a prarodiče bývají, takže víte, o čem mluvím. Vždycky jsem k nim vzhlížel, vždycky mi šli tím nejlepším příkladem; nikdy, nikdy jsem ani jednoho z nich neviděl být na někoho zlého, a vždycky mě učili, abych byl taky takový.
Nedávno jsem ale zažil šok svého života, když jsem viděl jejich reakci na mou přítelkyni Linh, když ji viděli poprvé. Linh je totiž Vietnamka. Nikdy bych je netipoval na xenofoby nebo rasisty, bylo to pro mě naprosto nečekané. Snažili se to skrýt, ale viděl jsem jim to na tvářích, ten nesouhlas, tu… nechuť? Od té doby ji prostě nikdy neměli rádi. Pořád si na ní něco našli, kritizovali ji za každou maličkost, posuzovali každé její slovo a každý její skutek neuvěřitelně přísně. Zkoušel jsem je znovu a znovu přesvědčit, že je to skvělá holka, že mě miluje a stará se o mě, ale bezvýsledně.
No, a nedávno jsme se s Linh zasnoubili. Byl to ten nejšťastnější okamžik mého života! Jenže když jsem to řekl babičce a dědovi, bylo jasné, že jsou naštvaní. Tentokrát, na rozdíl od dřívějška, se už nevymlouvali, proč ji nemají rádi, a rovnou se přiznali, že mají problém s tím, že je Vietnamka. Že prý „ti jsou všichni stejní“, že „mají svoje kšefty“, „nikdy se nepřizpůsobí“ a podobné nesmysly, přesně podle těch nejhloupějších předsudků. A to i přesto, že Linh není ani trochu taková. Má vysokou školu, je vždycky skvěle oblečená, je to kultivovaná, inteligentní mladá žena s dobrou prací ve velké firmě a slušným platem. Nic z toho je ale nepřesvědčilo.
Další věc, která mi naprosto nejde do hlavy, je moje máma. Ta byla taky Vietnamka. Babička s dědou prý nejenže neměli problém s tím, že si jejich syn bere Vietnamku, ale milovali ji, jako by byla jejich vlastní dcera! To mi prostě hlava nebere, tenhle dvojí metr. Dokonce i s mými prarodiči z máminy strany, kteří jsou samozřejmě také Vietnamci, se přátelili. A paradoxně, když se tihle druzí prarodiče dozvěděli o Linh, taky z toho nebyli dvakrát nadšení – měli nějaké vlastní, pro mě nepochopitelné, předsudky ohledně její rodiny nebo původu v rámci Vietnamu, už ani nevím. Těm jsem ale dal co proto. Řekl jsem jim na rovinu, že nemají právo říkat takové věci o Linh, že je to od nich extrémně neslušné. Snažili se něco o tom, že „pro mě chtějí jen to nejlepší“, ale to jsem utnul hned v zárodku a řekl jim, že s nimi nepromluvím, dokud se k ní nezačnou chovat s respektem.
Upřímně, já teď vůbec nevím, co mám dělat s babičkou a dědou z tátovy strany. Linh vždycky tak nějak tušila, že ji moc nemusí, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že je to kvůli jejímu původu. Kamarádi se všichni jednohlasně postavili proti babičce a dědovi. Říkají věci jako: „Nemají ti co diktovat, co máš dělat se svým životem; řekni jim, ať to buď přijmou, nebo s nimi natrvalo přerušíš kontakt; prostě se na ně vykašli, jsou to toxický lidi.“
I když jsou babička s dědou v tomhle rozhodně vedle, já si ani nedokážu představit, že bych je odstřihl ze svého života. Dali mi všechno, co měli, a ještě víc, aby mě vychovali a dali mi ten nejlepší život, jaký mohli. Jsou důvodem, proč jsem dneska takový, jaký jsem; vždycky tu pro mě byli, starali se o každou moji potřebu a vždycky mě stavěli nad sebe. Jak je můžu takhle opustit? Po všem, co pro mě udělali? Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych ztratil Linh. Jsem mezi dvěma mlýnskými kameny a nevím, kudy kam.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
