Článek
Micka je sousedovic kočka – elegantní, černá, s pohledem plným pohrdání a inteligencí, která hraničila se zlomyslností. Jejich vztah byl léta definován jasnými pravidly. Kdykoliv se Micka objevila na plotě naší zahrady, Ben spustil hysterický štěkot. Micka na něj z bezpečné vzdálenosti syčela a občas, pro efekt, naježila hřbet. Byla to klasická, odvěká nevraživost mezi psem a kočkou.
Nikdy by mě nenapadlo, že tito dva arcinepřátelé by mohli uzavřít spojenectví. A už vůbec by mě nenapadlo, že se z nich stane organizovaná zločinecká skupina, jejímž hlavním cílem bude obsah naší ledničky.
Všechno to začalo jedním letním odpolednem. Grilovali jsme na zahradě a já jsem na chvíli nechal na venkovním stolku talíř s vychladlým kouskem krkovice, zatímco jsem si šel dovnitř pro pivo. Když jsem se díval z okna kuchyně, stal jsem se svědkem neuvěřitelné scény, která změnila všechno. Na stole stála Micka. Opatrně, tlapkou, posouvala ten kus masa k okraji stolu. Pod stolem, s napjatým výrazem a vrtícím ocasem, čekal Ben. Micka konečně postrčila maso přes okraj, to s žuchnutím dopadlo na trávu, Ben ho bleskově sebral a oba dva společně zmizeli za keřem, aby se podělili o kořist. Stál jsem tam s otevřenou pusou. Právě jsem viděl uzavření paktu. Společná láska ke kradenému jídlu byla silnější než jakékoliv mezidruhové nepřátelství.
Od toho dne se začaly dít podivné věci. Z kuchyňské linky nám začalo mizet jídlo. Nejdřív plátkový sýr, který manželka nechala na lince, aby změkl. Pak celé balení šunky. Mysleli jsme si, že jsme jen zapomnětliví. „Asi jsem tu šunku už snědl a nepamatuju si to,“ říkal manžel. Já jsem si zase myslel, že ji spotřebovala ona. Podezření padlo na Bena, ale ten přece neuměl vyskočit na linku.
Pak ale Ben začal projevovat nové, znepokojivé dovednosti. Vždycky jsme měli pootevřené dveře do spíže, ale Ben, i když ho to tam lákalo, nikdy nepřišel na to, jak si je otevřít víc. Najednou to uměl. Ráno jsme se probudili a našli jsme ve spíži rozkousaný pytlík s piškoty a Bena, který spokojeně spal s břichem plným sladké kořisti. Nechápali jsme to.
Záhada se vyřešila minulou středu. Pracoval jsem z domova a v bytě byl klid. Najednou jsem z kuchyně uslyšel tiché, táhlé skřípění a pak slabé cvaknutí. Šel jsem se potichu podívat, co se děje. A to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech.
Na kuchyňské lince stála Micka. Musela proklouznout pootevřeným oknem na záchodě. Stála u naší velké americké lednice a hlavou a tlapkami se systematicky opírala o madlo dveří. Naše lednice se občas nedovřela úplně a stačilo jen trochu zatlačit, aby se s cvaknutím otevřela. A přesně to Micka dělala. S chirurgickou přesností se jí podařilo dveře pootevřít. Pod lednicí, s ocasem vrtícím jako metronom, stál Ben a tiše ji povzbuzoval.
Jakmile se dveře pootevřely asi na pět centimetrů, Micka seskočila na zem. To byl signál pro Bena. Přistoupil k lednici a svým velkým, silným čenichem do dveří strčil. Ty se s tichým zavrzáním otevřely dokořán. Stáli tam bok po boku před tím osvětleným chrámem jídla jako dva lupiči, kteří právě otevřeli trezor. Micka mňoukla a hlavou ukázala na spodní přihrádku, kde byla šunka. Ben opatrně, s jemností chirurga, vzal celý balíček do tlamy a oba dva hrdě odkráčeli pod stůl, kde začala hostina.
Byl jsem tak v šoku, že jsem se nezmohl na slovo. Jen jsem je tiše pozoroval. Nebyl to jen pes a kočka. Byl to tým. Micka byla mozek operace, technický specialista. Ben byl hrubá síla a logistická podpora. Měli to dokonale zorganizované.
Od toho dne jsme museli zavést přísná bezpečnostní opatření. Dveře lednice teď kontrolujeme desetkrát denně. Spíž zamykáme. Ale oni jsou neuvěřitelně vynalézaví. Včera jsem je přistihl, jak se Micka snaží ze stolu shodit krabici se sušenkami a Ben dole čeká na dopad.
Zkoušel jsem si o tom promluvit se sousedy. „Dobrý den, pane Nováku, jen jsem vám chtěl říct, že vaše Micka se naučila otvírat naši ledničku,“ řekl jsem mu, když jsme se potkali na chodbě. Jen se zasmál. „Naše Micka? Ta líná potvora? Ta by neotevřela ani konzervu s tuňákem, i kdyby umírala hlady. Máte bujnou fantazii, pane kolego.“ Nevěřili mi.
A tak žijeme v neustálém střehu. Náš domov se stal dějištěm tiché války mezi námi a dvoučlenným zvířecím gangem. Je to vyčerpávající, ale zároveň neuvěřitelně vtipné. Pokaždé, když se podívám z okna a vidím Bena a Micku, jak spolu sedí na trávníku a něco si „povídají“, vím, že neplánují nic dobrého. Plánují další loupež. A já, místo abych se zlobil, cítím zvláštní druh obdivu. Protože takové odhodlání, takovou týmovou práci a takovou inteligenci by jim mohl závidět leckterý manažerský tým.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
