Článek
Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří jsou přilepení k telefonu. Zvlášť ne v práci. Pracoval jsem jako dělník u menší stavební firmy, která prováděla výkopové práce pro novou čtvrť na okraji Prahy. Byla to poctivá, fyzická práce v prachu, blátě a hluku těžké techniky. Celé dny jsem trávil v zákopech s lopatou a krumpáčem v ruce a na nějaké textování nebo brouzdání po sociálních sítích jsem neměl ani pomyšlení. Můj telefon většinu dne odpočíval v kapse montérek a sloužil jen pro případ nouze. A také jako hodinky.
Problém byl v tom, že náš mistr, pan Brychta, byl muž ze staré školy. Byl to chlap, který věřil, že poctivá práce se dělá rukama, a cokoliv, co mělo displej a tlačítka, považoval za nástroj ďáblův a symbol lenosti moderní generace. Měl na mladé lidi pifku a zdálo se, že jeho hlavním posláním je najít na naší práci nějakou chybu, za kterou by nás mohl hlasitě zkritizovat před celou partou. A jeho nejoblíbenějším terčem byly právě mobilní telefony.
Pro mě, jako pro člověka, který potřebuje mít alespoň základní přehled o čase – kdy bude pauza na oběd, kolik zbývá do konce směny – byl mobil prostě nejpraktičtějším řešením. Neměl jsem náramkové hodinky, protože bych je při práci s těžkým nářadím pravděpodobně okamžitě rozbil nebo ztratil. A tak jsem čas od času, třeba dvakrát nebo třikrát za celou směnu, na dvě vteřiny vytáhl telefon z kapsy, podíval se na zamčenou obrazovku a hned ho zase schoval.
Jednoho parného letního dne jsem po dvou hodinách usilovného kopání v jílovité půdě chtěl zjistit, jak daleko je ještě k obědu. Byl jsem unavený, zpocený a dehydrovaný. Sáhl jsem tedy do kapsy pro telefon. V ten samý okamžik jsem uslyšel za zády rozzuřený řev. „Pepo! Co jsem říkal o těch telefonech na stavbě?! Okamžitě to schovej a makej, nebo si mě nepřej!“ Pan Brychta stál nade mnou s rukama v bok a z očí mu sršely blesky.
Snažil jsem se mu to klidně a slušně vysvětlit. „Ale pane mistře, já netelefonuju ani si nepíšu. Jen jsem se díval, kolik je hodin,“ řekl jsem a ukázal mu zhasnutý displej. Ale jeho nezajímala žádná logika ani vysvětlování. Pro něj byl telefon jako telefon symbolem zla a prokrastinace a v jeho světě neexistovaly žádné polehčující okolnosti.
„To je mi úplně jedno!“ zaburácel tak, že se ohlédli i kolegové o kus dál. „V pracovní době se prostě na mobil koukat nebudeš, rozumíš?! Jestli tak nutně potřebuješ vědět, kolik je hodin, tak si kup hodinky!“ křikl na mě, pohrdavě si odfrkl a odkráčel k bagru, aby mohl pro změnu peskovat bagristu. Stál jsem tam, v ruce držel telefon a v hlavě se mi mísil vztek s bezmocí.
Celé odpoledne jsem v sobě dusil zlost. Ta nespravedlnost mě sžírala. Dřel jsem jako kůň, plnil jsem všechny jeho příkazy, a on mě seřval jako malého kluka kvůli takové hlouposti. Ale pak, mezi dalším máchnutím krumpáčem, mi v hlavě začala klíčit myšlenka. Zase a znovu jsem si přehrával jeho rozzuřená slova: „…tak si kup hodinky!“ A na tváři se mi pomalu začal rýsovat škodolibý úsměv. Dobrá, pomyslel jsem si. Když chce hodinky, bude mít hodinky.
Hned po práci jsem nezamířil domů, ale vydal jsem se na malou výpravu po pražských zastavárnách. Nechtěl jsem jen tak ledajaké hodinky. Hledal jsem něco speciálního. Něco, co by dokonale posloužilo mému malému plánu. Něco, co by bylo technicky vzato hodinkami, ale zároveň by to mělo styl, eleganci a především punc teatrálnosti. Po návštěvě asi pěti podniků jsem je konečně našel.
V zaprášené vitríně jedné zastavárny na Žižkově ležely ony. Staré, postříbřené kapesní hodinky na řetízku. Byly trochu otlučené, ale funkční. Byly dokonalé. Měly v sobě noblesu starých časů a jejich použití vyžadovalo přesně ten typ pohybu, který jsem potřeboval ke své malé lsti. S pocitem triumfu jsem je koupil a nemohl jsem se dočkat dalšího pracovního dne.
Druhý den na stavbě jsem čekal na vhodnou příležitost. Kolem desáté dopoledne, když byl pan Brychta v dohledu, jsem se rozhodl, že nastal čas zkontrolovat, kolik je hodin. Začal jsem své malé divadlo. Nenápadně jsem se rozhlédl na všechny strany, jako bych se chystal provést něco přísně zakázaného. Pak jsem si jednou rukou zastínil kapsu u montérek a druhou rukou jsem do ní pomalu a podezřele sáhl.
S přehnaně opatrnými pohyby jsem z kapsy začal vytahovat svůj nový poklad. Tělem jsem se snažil krýt svůj „přestupek“, aby to vypadalo, že se snažím schovat telefon před zraky vševědoucího mistra. A past sklapla. Pan Brychta, který mě celou dobu ostražitě sledoval, okamžitě zareagoval přesně tak, jak jsem doufal. Vzal to i s navijákem.
„Tak to už stačilo!“ rozlehl se po stavbě jeho řev a už si to rázoval ke mně. „Já ti snad nerozumím, chlape?! Kolikrát ti mám opakovat, že v práci se na telefon ani nepodíváš!“ Dupal směrem ke mně, rudý vzteky a připravený mi dát další kázání o pracovní morálce.
Pomalu jsem se k němu otočil. Na tváři jsem měl ten nejširší a nejvítězoslavnější úsměv, jakého jsem byl schopen. Zvedl jsem ruku a nechal předmět, který jsem držel, aby se zhoupl na svém řetízku a zaleskl se v dopoledním slunci. „To není telefon, pane mistře,“ pronesl jsem s hranou zdvořilostí. „To jsou moje nové hodinky. Koupil jsem si je přesně tak, jak jste mi včera poradil.“
Pan Brychta se zarazil v půli kroku. Jeho rozzuřený výraz se změnil v naprosté, šokované nepochopení. Zíral na kapesní hodinky, pak na můj triumfální úsměv a zase zpátky na hodinky. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale nevydal ani hlásku. Bylo vidět, jak mu v hlavě šrotuje, že byl naprosto a dokonale přehrán svou vlastní zbraní. Věděl, že nemůže říct nic, protože jsem jen splnil jeho příkaz.
Beze slova, s tváří, která hrála všemi odstíny od červené po fialovou, se jen otočil na patě a beze slova odkráčel. Od toho dne mě už nikdy kvůli ničemu neobtěžoval. A mé kapesní hodinky se staly legendárním symbolem tichého odporu a malého vítězství zdravého rozumu nad hloupou buzerací.
