Článek
Vždycky jsem měl s mámou skvělý vztah. Když se naši rozvedli, bylo mi dvanáct a já si bez váhání vybral, že chci bydlet s ní. Věřil jsem jí naprosto ve všem. Byla můj nejbližší člověk.
Nikdy jsme se neměli nijak skvěle, peněz nebylo nazbyt, ale vždycky jsme nějak vyšli. Od patnácti jsem chodil na brigády, abych si mohl koupit věci jako lepší mobil, značkové oblečení nebo hry na počítač. Na takový „luxus“ u nás prostě nezbývalo.
Díky tomu jsem se ale naučil šetřit. Z každé výplaty z brigády v Albertu jsem si dokázal polovinu odložit na spořicí účet. Měl jsem cíl: až odmaturuju a půjdu na vysokou do Prahy, budu mít peníze na kauci, na kolej a na první nábytek. Chtěl jsem být soběstačný.
Letos v červnu jsem odmaturoval. Měl jsem před sebou volné léto a práci na plný úvazek, než v říjnu začne škola. Chtěl jsem se podívat, kolik se mi za ty roky podařilo našetřit, abych si mohl začít plánovat budoucnost.
Otevřel jsem si internetové bankovnictví a srdce se mi zastavilo. Na účtu, kde mělo být zhruba 190 tisíc korun, svítila částka lehce přes 40 tisíc.
Začal jsem panikařit. Okamžitě jsem volal do banky, jestli se nestala nějaká chyba. Nestala. Výběry byly v pořádku. A protože k mému účtu měla přístup jen matka a otec, věděl jsem, která bije.
Konfrontoval jsem je oba najednou. Táta o ničem nevěděl, ale máma se hned sesypala. Přiznala, že si před pár měsíci „půjčila trochu mých peněz“, aby si mohla koupit to nablýskané auto, co jí teď stojí před panelákem.
Vybuchl jsem. „Trochu? Mami, ty jsi mi ukradla tři čtvrtiny mých celoživotních úspor, abys sis mohla koupit zánovní Fabii z bazaru!“ křičel jsem na ni přes celý obývák.
Začala brečet. Prý měla našetřeno jen sto tisíc, ale auto stálo dvě stě padesát. Tak si myslela, že to nevadí, když si zbytek vezme ode mě, a že mi to v příštích pár letech splatí.
Vím, že to nedokáže. Trvalo jí roky, než našetřila těch sto tisíc. V nejlepším případě mi bude schopná posílat dva tisíce měsíčně. To by znamenalo, že mi dluh splatí za víc než šest let. To už budu dávno po škole.
V tu chvíli se do toho vložil táta. Nikdy jsem ho takového neviděl. Je to tichý, klidný člověk, který skoro nikdy neprojevuje emoce. Teď ale zuřil. Řval na ni, ať okamžitě prodá to proklaté auto, notebook a všechno cenné, co v bytě má, aby mi vrátila peníze. Jinak ji zažaluje.
To bylo před dvěma týdny. Od té doby mi od ní přišly dva tisíce. Auto je prý na prodej na Sauto.cz, ale vzhledem k tomu, že ho koupila před pár měsíci v bazaru, v nejlepším případě za něj dostane tak dvě třetiny původní ceny.
Na tátův popud jsem se k němu přestěhoval. Bydlí jen o patnáct minut dál. Jejich do té doby přátelský porozvodový vztah se totálně zhroutil.
Máma mi od té doby neustále píše zprávy a volá. Že ji to mrzí, že to byla strašná chyba a ať s ní promluvím.
Řekl jsem jí jediné: dokud nebudu mít na účtu zpátky každou korunu, nehodlám se s ní bavit. A i potom bude muset hodně dlouho napravovat, co provedla. Nevím, jestli jí vůbec někdy dokážu odpustit.
Teď stojím před rozhodnutím, co dál. Táta na ni chce opravdu podat trestní oznámení. Já nevím. Je to přece moje máma.
Zradil vás někdo z rodiny způsobem, který jste si nikdy nedokázali představit? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o svou zkušenost.
