Článek
Školní jídelna v době oběda je jako bojiště. Všude řev, cinkání příborů o tácy, stovky lidí namačkaných v jednom prostoru. Já jsem vždycky patřil k těm tichým klukům, co se snaží co nejrychleji proplout, najít si volný kout a být neviditelný. Možná si o mně už teď lidi myslí, že jsem divný. Po dnešku mají možná pravdu.
Stál jsem ve frontě a ona stála pár metrů přede mnou. Tereza. Známe se od základky. Nikdy jsme se moc nebavili, ona byla vždycky z té populární party, obklopená kamarádkami, a já byl… já.
Nevím, co mě to napadlo. Byl to zkrat. Impulz tak hloupý a nepochopitelný, že se za něj teď nenávidím. Vytáhl jsem mobil, jako že si čtu zprávy, a namířil ho jejím směrem. Srdce mi bušilo až v krku. Stiskl jsem spoušť. Vyfotil jsem jí zadek.
V tu vteřinu, co se to stalo, mě polilo horko. Hnusný, lepkavý pocit studu a paniky. Co jsem to sakra udělal? Jídelna byla plná. Co když mě někdo viděl? Ten kluk za mnou? Ta holka od vedlejšího stolu?
Ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustil telefon. Rychle jsem ho odemkl, našel tu fotku v galerii a s bušícím srdcem ji smazal. Smazal jsem ji okamžitě, ale bylo to k ničemu. Ten obraz mi zůstal vypálený v hlavě. A hlavně ten pocit, že jsem udělal něco odporného.
Když jsem si konečně sedl s jídlem, nedokázal jsem se ho ani dotknout. Měl jsem žaludek jako na vodě. Zíral jsem do talíře s UHO omáčkou a v hlavě mi jel jen ten jeden moment. A pak se k němu přidal další.
Vzpomněl jsem si na loňskou zimu. Bylo asi mínus deset, sněžilo a mně ujel poslední autobus domů. Stál jsem na zastávce, promrzlý na kost, a smiřoval se s tím, že půjdu pět kilometrů pěšky. Najednou vedle mě zastavilo auto. Byla to Tereza. Stáhla okénko a s úsměvem řekla: „Hele, nechceš hodit? Bydlíš tímhle směrem, ne?“
Ani na vteřinu nezaváhala. Ona, populární holka, které jsem se sotva odvážil říct „ahoj“, mě bez řečí naložila a odvezla až před dům. Byla na mě neuvěřitelně hodná.
A já jsem jí to o pár měsíců později oplatil tím, že jsem si ji zbaběle a úchylně vyfotil v jídelně.
Když jsem si na to vzpomněl, udělalo se mi ještě hůř. Jak jsem mohl? Jak jsem mohl být takový idiot?
Celé odpoledne mě sžírá strach. Co když to někdo viděl a řekl jí to? Slovo se po naší škole šíří rychlostí světla, zvlášť když jde o někoho jako ona. Během zítřka to bude vědět celá škola. Z tichého divného kluka se stane oficiální úchyl.
Přemýšlím, co bych dělal, kdyby za mnou přišla. Měl bych se přiznat? Říct jí: „Promiň, udělal jsem strašnou věc, ale hned jsem to smazal a už to nikdy neudělám“? Kdo by tomu věřil? Já bych si taky nevěřil. Ztratil bych poslední zbytky jejího respektu.
Jediná moje naděje je, že do maturity zbývají jen čtyři měsíce. Možná to nějak přežiju. Možná si toho nikdo nevšiml. Možná se na to zapomene.
Ale i když se to nikdo nedozví, já to vím. A ten pocit hnusu sám ze sebe, ten jen tak nezmizí.
