Článek
Znáte ten pocit, když jste na návštěvě u kamarádky a její rodiče vás očividně nesnáší? Cítíte to napětí, tu pachuť toho, že tam nemáte být. Přesně takhle jsem se poslední rok cítila. Jenže ne na návštěvě, ale doma. Tedy, v mých dvou domovech.
Všechno se pokazilo, když si moji rodiče našli nové partnery. Táta si vzal svou milenku, která už měla syna, a spolu si pořídili holčičku. Máma si našla nového manžela a brzy se jim narodila moje nevlastní sestra. A já? Já se stala vedlejší postavou v jejich nových, šťastných životech.
Střídavá péče se změnila v přehazování horkého bramboru. Slyšela jsem jejich hádky do telefonu: „Minulý víkend byla u mě! Teď jsi na řadě ty!“ Stala jsem se balíkem, který si posílali tam a zpět, aby si mohli hrát na dokonalou rodinku bez kazu z minulosti.
V jejich domech pro mě nebylo místo. Na stěnách visely obří zarámované portréty jejich nových rodin. Fotky se mnou byste hledali marně. Pečlivě plánovali výlety do aquaparku nebo na hory. Vždy na týden, kdy jsem měla být u toho druhého. Když jsem byla u mámy, často mě nechávali samotnou doma, aby mohli jít s miminem na „rodinnou procházku“.
Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem s nimi mluvit. Většinu času jsem trávila u kamarádek nebo u tety Jany. Brzo jsem dostala nálepku „problémová“. Každá naše konverzace byla jen přednáška o mém špatném přístupu a o tom, jak jsou ostatní děti hodné.
Jednoho dne mi došla trpělivost. Sbalila jsem si batoh, sedla na autobus do Prahy a na čtyři dny zmizela. Samozřejmě, zavolali policii. Když jsem se vrátila, čekala mě další lekce.
Skončilo to příšerným křikem. Nazvali mě zklamáním. A já jim do očí řekla, že je nenávidím. Se slzami v očích jsem zavolala tetě Janě. Přijela pro mě okamžitě. Ještě v autě jsem slyšela, jak jim do telefonu dává takovou sodu, že na to do smrti nezapomenou.
Ani jeden z nich se mě nepokusil přemluvit, abych se vrátila. Teta se stala mým opatrovníkem a já se k ní přestěhovala natrvalo.
Jejich kontakt byl polovičatý. Občas se ozvali, když se jim to hodilo, sem tam mi poslali nějaké peníze. Nedávno se začali snažit víc, ale já už neměla zájem.
Vyhrála jsem celostátní literární soutěž. Neřekla jsem jim to. Na slavnostní vyhlášení jsem je nepozvala. V povídce, která vyšla online, jsem poděkovala jen tetě Janě za její bezpodmínečnou lásku. Na oslavu mých šestnáctin taky pozvánku nedostali.
Máma mi volala v den narozenin, brečela do telefonu, že se chce vidět. Bylo mi to jedno. Jako bych poslouchala postavu z nějakého seriálu v televizi. Její pláč se mě nedotkl.
Táta volal o den později. Prý se o mě bojí a moje reakce není zdravá. Znovu mi to bylo jedno. Co se mě týče, mým jediným rodičem je teta.
A včera přišel vrchol všeho. Vytáhli mě ze školy a pozvali mě do naší staré oblíbené pizzerie. Máma měla v očích slzy, i táta vypadal zraněně. Omlouvali se, prosili, ať se vrátím.
Řekla jsem jen „ne“, zvedla se a odešla.
Stále jim nedokážu odpustit, že si místo mě vybrali své nové životy. Ale teď nevím. Jsem já ten, kdo je teď zlý? Chovám se jako kráva, nebo mám na své pocity právo?
Máte pocit, že vám vaše rodina nerozumí, nebo si připadáte na druhé koleji? Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže vědět, že v tom nejste sami.
